Zpěvák z Rainbow a polovina původních Gotthard, tak zní lákadlo na zbrusu nový projekt Coreleoni, který samozřejmě pod svými křídly schovává italský label Frontiers Music. Už tento fakt může být hodně podezřelý, protože podobné aktivity této vydavatelské společnosti v posledních letech spíše smrdí průserem, než aby hardrockovému světu (drtivá většina těchto spolků se totiž pohybuje v tomto ranku) předložily pádný důvod své existence. V tomto případě není pochyb o tom, že Ronnie Romero je zpěvák jako hrom (jinak by si jej nevybral sám Ritchie Blackmore, že…) a že kytarista Leo Leoni a bubeník Hena Habegger jsou ostřílenými muzikanty, kteří dokázali za dlouhá léta kariéry Gotthard přijít s nejedním skvělým hitem. Podobně na tom ale jsou i jiné splácané experimenty od Frontiers, tak proč by tentokrát znovu nemělo jít jen o album jakési druhé nebo třetí jakosti?
Zde je však situace trochu jiná a samotnými muzikanti nezastíraná. Projekt CoreLeoni je totiž koncipován jako oslava čtvrt století od vydání debutu Gotthard. Ta ovšem trochu postrádá smysl, když samotní Gotthard jsou stále funkční kapelou, která se dokázala otřepat ze smrtelné nehody frontmana Stevea Lee a vloni dokonce vydala novou desku „Silver“. Deska „The Greatest Hits - Part I“ je totiž z drtivé většiny složena ze starých skladeb Gotthard, které byly umístěny především na prvních třech albech kapely, tedy dodnes citované švýcarské klasiky „Gotthard“ (1992), „Dial Hard“ (1994) a „G“ (1996). Vyvstává tedy několik otázek.
První je zajisté ta, když už Leoni chtěl podobnou desku nahrát, proč se do ní nepustil (což by bylo nadmíru logické) se svými spoluhráči z Gotthard? Jsou snad pravdou řeči o odcizení basisty Marca Lynna? Nevěří snad stále ještě novicovi Nicu Maederovi za mikrofonem? Maeder není rozhodně špatný vokalista, přestože do charismatu Stevea Lee mu chybí mnoho a po kompoziční stránce kapele prakticky nenabídl vůbec nic, ale není přece jen trochu drsné jej takto odstavit na druhou kolej? I přes to, že Romero je samozřejmě mnohem kvalitnějším zpěvákem i frontmanem. Navíc jeho hlas je zde natolik podobný zesnulému Leemu, až běhá mráz po zádech (dokonce lze i tvrdit, že v některých místech zpívá lépe než Lee blahé paměti).
Výběr skladeb je ovšem znamenitý. Vybíralo se totiž z nejlepších alb, které Gotthard na svém kontě mají, když jedinkrát sáhli k desce „Open“ a jednou k „Lipservice“. Těžiště leží u prvních alb a skladby z nich jsou zde transformovány do současnosti pomocí soudobého zvuku i drobných změn aranží, což je nejslyšitelnější u „Firedance“ s použitím dětského hlasu a u „Tell No Lies“, kde došlo ke znatelnému přitvrzení. Takové „Let It Be“ (stále neskutečně ultimativní hitovka), „Ride On“, „Higher“ nebo výbušná bluesovka „Get It While You Can“ jsou hrané s úctou k originálu a jediným drobným rozdílem tak zůstává zpěv. Je trochu jiný, ale neméně skvělý.
Aby ale deska byla pro fanoušky přece jen trochu zajímavější, nabízí kapela aspoň jednu novinkovou skladbu „Walk On Water“. Ta má trochu temnější atmosféru než staré skladby Gotthard, ovšem stylově z hardrockového ranku nikam nevybočuje. Kvalitativně ovšem nijak nevyniká, spíše naopak ukazuje, že se nové Leoniho nápady jaksi nemohou vyrovnat těm, které dával dohromady s nebohým Leem. Skladbě nakonec nepomůže ani trochu zbytečně tvrdší kabátek a zlověstné klávesy a ani refrén, který je na téhle desce jedním z nejméně nápadných.
Když tak člověk poslouchá tyto staré skladby v moderním kabátu a s naprosto skvělým výkonem zpěváka Romera a porovná je s posledními třemi deskami Gotthard, které nazpíval vcelku nevýrazný Maeder, neubrání se myšlenkám na kazící se kvalitu této kapely. Ona totiž tahle deska se poslouchá mnohem lépe než třeba „Firebirth“ nebo „Silver“.
|
