Mediální masírka byla před vydáním „Firepower“ veliká. Když si odmyslíme události posledních týdnů, zdálo by se, že situace v Judas Priest je ideální. Už od loňského roku kapela hýřila optimismem ze současného skladatelského rozpoložení, kdy si konečně sedla původní čtveřice se stále novým kytaristou Richiem Faulknerem. Sám Rob „Metalový Bůh“ Halford mluvil o tom, že se jim pod rukama rodí nebývale silný materiál, který směřoval někam k nejklasičtějším dílům kapely, tedy do období, které ohraničují desky „British Steel“ a „Painkiller“. Jistě, promořeči, každá kapela vede při vydávání své nové desky podobné - to nejnovější je vždycky to nejlepší... Navíc doba rockových a metalových dinosarů, kam Judas Priest dozajista patří, už přirozeně končí, vždyť základní členové této kapely už dosahují věku sedmdesáti let.
Několikrát se před vydáním „Firepower“ zmiňoval megakultovní a megaskvělý „Painkiller“. Jako kdyby si kapela konečně uvědomila velikost tohoto milníku a snažila se na něj navázat. „Nová deska bude ten nejčistší heavy metal,“ ujišťoval Rob Halford, dobře si vědom toho, že celých osmdvacet let Judas Priest vlastně nabízeli o kategorii či dvě slabší díla než byl právě „Painkiller“. Na konci minulého roku už bylo trochu jasněji. Do světa totiž unikl fragment titulní skladby. Její dravost spojená s judasovskou melodičností přece jen ukazovala jasně směrem k „Painkiller“. Otázka se tedy přímo nabízí. Povedl se Judas Priest natočit další „Painkiller“? Ne, to se skutečně nestalo. Zmiňovaná klasika z roku 1990 je totiž tím druhem alba, které se povede kapele (a to musí mít velké štěstí a pořádný kus talentu) podaří natočit jednou za život. Ovšem „Firepower“ se může této desce, i dalším zásadním momentům diskografie kapely podívat zpříma do očí.
Nechtělo se tomu až tak věřit po té, co se muzikanti naparovali při minulé, už trochu omšelé, „Redeemer Of Souls“. I tehdy se ozývaly hlasy, že tohle je nástupce „Painkiller“, ale tak tomu určitě nebylo. Ano, „Redeemer Of Souls“ bylo nejlepší deskou, jakou Judas Priest vydali od roku 1990, ale rozdíl mezi klasickými díly a albem z roku 2014 byl stále velký. A právě ten rozdíl se s vydáním „Firepower“ setřel. Jasno je totiž hned od úvodní titulky, která je ránou přímo na komoru. Klasický kytarový riff doprovodí frenetický Halfordův ječák, a v tu chvíli je jasné, že zažíváme další zásadní okamžik judasovské diskografie. Ostatně celý začátek alba je nebývale silný a dnes už je jasné, že se bude řadit k těm, které budou historici po letech citovat vedle alb „Screaming For Vengeance“, „Defenders Of The Faith“ či dokonce zmíněného „Painkillera“. Precizně je vyvážen poměr tvrdosti, zastoupené titulní „Firepower“ a jedovatou „Evil Never Dies“, a melodičnosti singlů „Lightning Strike“ a „Never The Heroes“, které mají (zejména druhá jmenovaná) obrovsky silné refrény, jenž dosahují až komerčnější úrovně.
S „Necromancer“ vstupují Judas Priest na trochu jiné území a začnou působit trochu nepřístupně. Skladba sama o sobě je přetvrdým kusem, který jako kdyby rezignoval na melodičnost a štěkající Halford přednáší refrén opět (v návaznosti na „Evil Never Dies“) s jedovatou slinou v ústech. Ovšem tvář desky se opět trochu mění a epičtější „Children Of The Sun“ jako kdyby chtěla posluchače zavést až někam k pradávné klasice „Sad Wings Of Destiny“, přesto samozřejmě v soudobém, moderním kabátě. Ke klasickému modelu těch nejčistších Judas se pak vrací skoro geniální „Rising From Ruins“, kdy se neubráníte myšlence na skvělou „A Touch Of Evil“. Předností (stejně jako u ostatních skladeb) je sebejistý Halford, který oproti trochu dýchavičnému projevu z minulé desky působí jako pokropený živou vodou a přestože se už tolik nedere do svých pověstných výšek (vždyť víte, kolik mu je…) má ve svém hlase delší dobu neslyšenou energii, kterou mu můžou závidět i o generaci (dvě, tři) mladší pěvci.
Kapela opět přiostří ve „Flame Thrower“, kterou trochu srazí nepříliš funkční refrén, který jako kdyby Halfordovi nešel přímo napasovat na danou skladbu. Ovšem zdrcující finiš, kdy zpěvák ječí název skladby, opět patří k pamětihodným okamžikům. Nejslabší skladbou je pak nevýrazná „Spectre“, která se převaluje spíše v pomalejším, zhutnělém tempu a po slušné sloce nabídne jen nevýrazný refrén. Jediným opravdu zajímavým momentem je pasáž krátce po druhé minutě stopáže, kde Halford zní jako hlasový kříženec Alice Coopera a Davea Mustainea. Následující „Traitors Gate“ jede už znovu po jiné koleji. Judas Priest zní progresivněji a opět nasazují tempo, které „dokáže pohnout davem“. Zajímavý refrén směřuje (tady ovšem s trochou fantazie) do dob „Jugulator“, ale na rozdíl o té desky je opatřen klasickou halfordovskou melodikou.
Ale to už jedeme po pekelných kolejích do finále. To uvede skvělá, hitovými ambicemi prodchnutá „No Surrender“, kdy kytary pánů Tiptona (nikdo přesvědčivě nedokázal, že na desce nehraje) a Faulknera zní jako za blahé paměti „Screaming For Vengeance“ a energický zpěvákův projev posazuje výborně napsaný refrén na hodně vysokou metu. Není v tu chvíli pochyb, že se opět jedná o další vrchol jinak vzácně vyrovnaného alba. „Lone Wolf“ atmosféru trochu zahušťuje, opět ubírá tempo, ale přidává na hutnosti. Přesto závěrečná balada „Sea Of Red“ je právě po téhle skladbě vítanou změnou, proudem křišťálově čisté vody a definitivní tečkou za bezmála hodinovým dílem. Skvělým dílem…
V poslední době jako kdyby chtěli staří heavymetaloví harcovníci ještě jednou svět přesvědčit o tom, že i v pokročilém věku mají co říct a že ještě, navzdory datu v občance, se nemohou smířit s tím, že jejich kariéra se pomalu, ale neodvratně chýlí k závěru. Některým se to povede demonstrovat lépe, jiným, jak to už bývá, hůř. Judas Priest, ti bezmála praotcové celé scény, rozhodně spadají do té první kategorie. Dokonce jí vedou. Metaloví bozi jsou přece jen jedni...
|
