Křišťálová koule podesáté. A bylo by čiré bláznovství očekávat, že se parta kolem tandemu Scott Leach (jehož sólová kytara je jedním z nejsilnějších magnetů novinky) a Marcel Sardella, pamatujících start Crystal Ball před dlouhými dvaceti lety, nějakým způsobem zpronevěří tomu, čím si za ty dvě dekády prošla. Pamětníci éry zpěváka Marka Sweenyho možná budou opět upozorňovat na prosáknutí příchutí Uda Dirkschneidera, ovšem Markův nástupce Steven Mageney, s kterým tahle příchuť přišla, je členem Crystal Ball už šestým rokem, aktuální album „Crystallizer“ je již jeho čtvrtým zářezem do diskografie kapely a tak označovat tenhle heavíkový vliv za nějaké novum je už zbytečné.
Album „Crystallizer“, nahrané v totožné sestavě jako dva roky stará předchozí deska „Deja-Voodoo“, tedy včetně producentské a hostovské účasti Stefana Kaufmanna (ex-Accept, ex- UDO), tak působí jako potenciální druhá část imaginárního dvojalba (možná leze pod kůži o trochu pomaleji, ale o stejně dlouhý vlásek o něco déle zůstává) jehož úvodní part představili kluci právě před dvěma lety. A to bez toho, abyste trpěli přehnaným pocitem, že se Crystal Ball vykrádají, opakují, recyklují a předkládají pouze další kolekci písniček tvořených výhradně podle stejného mustru. Pochopitelně, rukopis se nemění, ale v těch hard rockově přístupných a zpěvných melodiích s heavíkovým ocáskem a intenzitou je stále dostatek šťávy, nápaditosti, rozmanitosti, zpěvnosti, energie i uvolněné elegance, aby většina skladeb nejen snadno klouzala do uší, ale aby se zároveň nestala krátkodobou zapomněnkou.
Jako třeba v houpavé riffovce „Gentleman`s Agreement“, ze které Uďák (zejména v refrénu) přímo sálá, kde Mageney chytá velice sympaticky ležérní výraz, výborně vygradované kytarové sólo ten pocit nenápadné ležérnosti ještě umocňuje a harmonické finále obstarává maximálně provzdušněný chorál (chce se říci nic nového pod sluncem, ale má to šmrnc), brumendem startující poměrně zemité a na první pohled (tedy do momentu, než ta nenápadnost začíná bobtnat, rozvíjet se a gradovat do zpěvného refrénu) nevtíravé „Symphony Of Life“, v úvodní „Crystallizer“, u které když si přimyslíte pichlavé klávesy, tak by mohla být dokonalým dvojčetem titulní skladby minulého alba, neboť také dokonale charakterizuje dění na celém albu.
Crystal Ball si prostě znovu jedou to svoje. To v čem jsou dobří, jistí a přesvědčiví. A to, že díky jasně daným mantinelům a zjevné neochotě je jakkoliv opustit je „Crystallizer“ pro posluchače jednoznačně vydařenou sázkou na jistotu než nějakým lákadlem k bádání po neprozkoumaném cestách, vlastně není vůbec na škodu. Aspoň lze garantovat, že příznivce kapely (potažmo fanoušky melodického hard rocku) tahle deska bude určitě bavit, protože od ní dostane přesně to, co očekává, aniž by jej to mohlo začít unavovat. Aneb jak říkají Crystal Ball v jedné z bonusovek (to, že se tato skladba „nevešla“ do řádného playlistu, vlastně podtrhuje kvalitu desky) aktuálního alba – „Satisfaction Guaranteed“!.
|
