Španělé Angelus Apatrida zachytili vzedmutí druhé thrashové tsunami v samotném začátku a velmi sebevědomým způsobem se na ní vyvezli mezi elitu tohoto žánru. Novinka a v pořadí šestá studiovka s hezkým obalem (je docela zábavné studovat nejrůznější tváře na něm vyvedené) i titulem „Cabaret de la Guillotine“ tedy patřila mezi očekávaná díla a nutno obratem říct, že Španělé ani v nejmenším nezklamali. Aktuální fošna je slušně nadupaná (včetně brilantního zvuku), přičemž se v jejím obsahu opět prolíná tradiční thrashová škola s groove metalem.
Mnohdy se tato symbióza dotýká dokonalosti, např. hned úvodní nátisk „Sharpen The Guillotine“ představuje precizní skloubení ostrých riffů s melodiemi, které jsou zde natolik prodyšné, že se přelévají až do heavymetalových vod. Zejména refrén je velmi povedený, včetně vokálního „pročištění“, jež je úplně stejně kvalitní, jako typicky nasupená a hrdelně dravá dikce zpěváka Guillerma (tento borec zastává obě polohy a ještě navíc drtí kytaru, takže má při koncertech o zábavu postaráno). Právě taková zazní v navazujícím songu „Betrayed“, kde dynamika frázování evokuje nejlepší momenty Amíků Death Angel, do hry dále vstoupí líbivé vyhrávky, zdůrazněné táhlým sólem nebo až nu-metalově modernistickým refrénem. Jednotlivé prvky do sebe skvěle zapadají a zábava tím pádem pokračuje dál, přičemž neupadne ani ve dvojici dalších kusů „Ministry Of God“ a „The Hum“, které jdou více na thrashmetalovou dřeň, pánové nás obdaří působivě těžkotonážnimi riffy, v případě druhé jmenované položky se pak vyskytne další asociační evokace, tentokrát směřující k veličinám Testament (hutné frázování ala Chuck Billy prostě nelze minout). „Downfall Of The Nation“ uvozují technicky náročné, až progem nasáklé pasáže, vnitřek songu nicméně poprvé „načapá“ autory při malinko běžnější metalové hře, což se částečně vztahuje i ke skladbám „One Of Us“ a „The Die Is Cast“, v nich jsou ale zároveň ke slyšení drtivé thrashové laviny, jimž kontrují klidné přechodové fáze, resp. další várka vokální moderny v refrénové části.
Poté ostré žánrové výbuchy na chvíli utichnou, aby ustoupily jiné autorské taktice, jejímž hlavním činitelem se stane rozvážné budování atmosféry. V příspěvku „Witching Hour“ zlověstně bublající baskytara uvede těžký riffový marš, do kterého zpěvák Guillermo nejprve úpěnlivě vyřvává, aby posléze nastolil tradiční melodickou polohu. Dané rozjímání má své kouzlo a vhodně slouží náladové variabilitě desky, nicméně překvapivě v tomto ohledu působí navazující píseň „Farewell“, která přijde s ještě uvolněnějším tempem, v první půli dojde na čistokrevné baladické tóny, jež se posléze překupí v postupné gradující metalové finále. Opět je nemožné nevzpomenout si na podobné skladby a postupy legendární Pantery, inspirační dotyk je ale tentokrát až příliš citelný. „Martyrs Of Chicago“ je symbolickou závěrečnou tečkou, jež vypichuje stylový mix nahrávky, včetně melodického refrénu nebo skvěle naspídovaného sóla. Španělé zkrátka odvedli velmi solidní - přestože občas méně osobitou - práci a nabídli metalovému světu kvalitní desku, která jenom potvrzuje jejich dobrou pověst.
|
