James Christian je k nezastavení. Nejenže spolupracuje se svou manželkou, kanadskou zpěvačkou Robin Beck, nejenže se věnuje domovským House Of Lords, kteří v poslední době vydávají alba s železnou pravidleností, ale stíhá i sólovou tvorbu. Před pěti lety vydal slušné album „Lay It All On Me“ a v současné době nabízí další kolekci „Craving“. Proč ne, v House Of Lords se mu nedostává tolik skladatelského prostoru (přestože v kapele působí jako jediný z původních členů) a proto se skladby v šuplíku jednou za čas nahromadí a prostě musí ven. Ovšem ani jednou se v případě materiálu obsaženého na jeho sólových albech nejednalo o druhořadý produkt, vydávaný jen proto, aby se zásoby vymetly. James Christian prostě ví, že za jeho jménem budou fanoušci hledat určitou kvalitu a toho se také drží.
Jeho sólová tvorba má s House Of Lords vždy dost styčných bodů, ovšem na druhou stranu je trochu jiná, protože čím více postupem let jeho kapela přitvrzuje a pošilhává po heavy metalu, Christian sám míří více do AOR a tíhne i k písničkovějšímu pojetí hudby. Čili spíše ke kořenům vlastní tvorby. Desku zpěvák zavádí z velké části do osmdesátých let, tedy do doby, kdy byl (stejně jako jeho generační vrstevníci) nejsilnější, ale také i částečně až do sedmdesátých let. A i když třeba hned úvodní „Heaven Is A Place In Hell“ staví na akustických kytarách, dokáže do ní implantovat stadionový refrén, který dává celé skladbě tvář. Původní tvorbu House Of Lords pak připomene následující „Wild Boys“, která hojně využívá klávesových fanfár, tolik podobných stylu jakým hrával Christianův někdejší souputník Gregg Giuffria.
Obě úvodní věci by se daly zastřešit nálepkou stadionový rock, čemuž se Christian rozhodně nebrání, protože v průběhu desky přidává podobně laděných skladeb vrchovatě. Jako nejpodařenější můžeme určitě jmenovat singlovou „Jesus Wept“ či tvrdšími riffy prodchnutou „Love Is The Answer“. Trochu méně pak album funguje ve věcech, kde se zpěvák snaží přitlačit na pilu a vydat se zpět do sedmdesátých let. Tato poloha ve skladbách „Sidewinder“ nebo „Black Wasn`t Black“ mu sluší o poznání méně, přestože situaci zachraňuje svým osobitým pěveckým projevem a stále ještě silným hlasem. Možná už není tak charismatický a odzbrojující jako v dobách, kdy zpíval ultimativní baladu „Love Don`t Lie“, ale do starého železa jej odeslat nejde ani náhodou…
Balady jsou také velmi důležitou složkou této kolekce. Ani jedna z nich sice není tak bombastická jako zmíněná „Love Don`t Lie“, „Remember My Name“ či „What`s Forever For“, ale to neznamená, že by byly méně kvalitní než tyhle (kdysi) hitparádové trháky přelomu osmdesátých a devadesátých let. Christian jde dnes na podobně laděné skladby citlivějším způsobem, což je znát hned z titulní „Craving“, která se opírá o akustické kytary a jen v refrénu je cítit někdejší pompéznost. Ještě méně okázale působí „I Won`t Cry“, která zasahuje spíše do blues, „World Of Possibility“, jenž až skoro otravně využívá melodií, které jsou provařené už od šedesátých let a především pak závěrečná skvělá „Amen“. Ta staví především na Christianově hlasu, který je zde až nečekaně vemlouvavý a zbavený všech tvrdě rockových manýr.
Přestože „Craving“ má slabší místa, jedná se rozhodně o dobrou desku. Pro příznivce tohoto amerického zpěváka sice nebude nijak objevná či převratná, ale dostanou od ní to, co čekají. Nekoná se opět žádný kvalitativní sešup ani zbytečné experimentování. „Craving“ totiž představuje vyrovnanou kolekci, která snese srovnání se vším, co kdy James Christian světu nabídl.
|
