I když to v září roku 2016 tak nevypadalo, rozpad švédských retro hardrockerů Graveyard měl jen velmi krátké trvání. Ústřední dvojice Joakim Nilsson (zpěv, kytara) a Jonatan Larocca-Ramm (kytara, zpěv) to bez sebe moc dlouho nevydržela a i přes korekci v sestavě už hned roku následujícího jsou Graveyard plně funkční. Mluvit tedy v případě novinky „Peace“ o nějakém navazování na přetrženou nit nejde, protože minulé album „Innocence & Decadence“ vyšlo před třemi lety, což je i pro Graveyard absolutně normální interval mezi vydávanými počiny. A z „Peace“ je to také slyšet… Jako kdyby žádný rozpad neexistoval, Švédi si pořád jedou tu svou. Základ, který stojí na hard rocku začátku sedmdesátých let, je stále nedotčen.
Graveyard totiž svou tvorbu definovali jednou pro vždy bezejmenným debutovým albem z roku 2007. To sice možná ještě trpělo dštskými nemocemi, které byly nejpozději na dvojce „Hisingen Blues“ vyléčeny, aby pak kapela dosáhla svého vrcholu na třetím díle „Lights Out“. To sice nepřineslo v jejich diskografii nic stylově objevného či nového, ale nabídlo nejsilnější kolekci, kterou kdy tato čtveřice z Göteborgu svým fanouškům nabídla. Minulá „Innocence & Decadence“ totiž představovala trochu slabší várku skladeb, kde jako kdyby Graveyard ztratili svůj nadhled. Možná i to byl důvod jejich pozdějšího rozpadu a následného návratu s novou rytmikou. Může ta vlít čestvou krev do žil kapele, která svůj vrchol, jak se zdá, už prožila?
Žádné novum od „Peace“ nečekejte. To už ale fanoušci dost dobře vědí a vlastně tak ani nemohou být zklamáni. Když jsme totiž mluvili o tom, že minulá deska nebyla zrovna z těch nejlepších, stále se pohybovala v nadprůměru. Tam Graveyard zůstávají i na „Peace“ a ba co více, je třeba si přiznat, že novinka se povedla přece jen o něco více než „Innocence & Decadence“. Jako kdyby jim rozpad přece jen v něčem pomohl. Dokládal to už singl „Please Don`t“ ze začátku dubna letošního roku, který měl funkci jasnou. Říct pěkně zostra, že Graveyard jsou zpět a nechybí jim někdejší síla. „Please Don`t“ totiž nechybí nic z toho, co byste od Graveyard čekali. Má ostrý, sekaný riff, sloku skoro až ve stylu garážových kapel a zapamatovatelný refrén, ukončovaný hammondkami, což z ní dělá určitě jednu z nejlepších položek na albu. Těch je tam ještě několik.
Určitě přesvědčí svižný otvírák „It Ain`t Over Yet“, který má až taneční tempo, dodávající mu nezbytnou energii. Vrcholem kolekce jsou pak následující dvě skladby - „Cold Love“, houpavá hardrocková věc, odstartovaná kytarovou explozí po vzoru Ritchieho Blackmorea a pomalejší „See The Day“, jenž tepe na psychedeličtější notu a vrací kapelu až někam do šedesátých let, kde podmanivé akustické kytary vedou k excelentnímu výkonu. Ovšem v polovině alba, po druhém singlu „The Fox“, z něhož lze při troše fantazie cítit odkaz Thin Lizzy, forma kapely trochu klesá a na druhé polovině desky jako kdyby ne a ne přijít stěžejní nápad a přeskočit jiskra mezi samotnými muzikanty. I když finiš v podobě více než šestiminutové „Low (I Wouldn`t Mind)" vrací Graveyard k formě ze začátku desky, působí skladby „Del Manic“ nebo „Bird Of Paradise“ dojmem vycpávek, což úroveň celého alba strhává trochu dolů.
„Peace“ tak není nejlepší počin, který kdy Graveyard natočili. Tím pravděpodobně navždy zůstane šest let stará „Lights Out“. Není ale ani jejich nejhorší nahrávkou. Prostě se dá hovořit o takovém zlatém středu (v diskografii kapely, jinak je to samozřejmě dílo nadprůměrné), kdy před sebou má zmíněnou „Lights Out“ a „Hisingen Blues“ a za sebou s předhledem nechává debut a „Innocence & Decadence“.
|
