Své spojenectví s čarodějkami deklarují němečtí romantici Stormwitch už téměř čtyřicet let nejen jménem kapely, ale od ukončení hibernace před šestnácti lety také tím, že každé nově vydané album do svého názvu nějakou tu čarodějku dokáže propašovat. A až do minulého alba museli mít Stormwitch přízeň cechu čarodějnického plně na své straně, protože nejen v době předhibernační (v té o trochu více), ale i po ní byla jistota, že se svou muzikou do šedivého průměru nespadnou. Před třemi lety s albem „Season Of The Witch“ si však parta kolem zpěváka Andyho Mücka sáhla hrubě na své dno s naprosto bezpohlavní a nudnou nahrávkou. Na otázku, zda šlo o momentální ztrátu formy nebo trvalé a definitivní opotřebování by měla dát odpověď aktuálně vydaná v pořadí již jedenáctá deska s názvem „Bound To The Witch“.
Stormwitch se na ní zmátořili. Po nevydařeném „Season Of The Witch“ nastala solidní škatulata v sestavě, kdy se po boku Andyho udržel pouze basák Jürgen Wannewetsch (ten dělal Andymu společnost již v samotných počátcích Stormwitch, ale tehdy se v řadách kapely nedočkal ani vydání debutového alba). Do sestavy se vrátil bubeník Marc Oppold, který již udával takt na prvních dvou ponávratových albech i kytarista Volker Schmietow, který krátce po vydání krizové desky Stormwitch na čas opustil, novým přírůstkem se pak stal druhý kytarista Tobi Kipp. A s novou (či spíše s částečně staronovou) sestavou Stormwitch chytli dech. Což na jednu stranu po tak mizerném předchůdci asi nebylo obtížné, na druhé straně asi jen blázen by očekával, že se kapele podaří plně navázat na nejsilnější díla z osmdesátých let, ty časy jsou již definitivně pryč.
Ideálním vahadlem současné formy kapely se stává nově nahraná titulní skladba alba „Stronger Than Heaven“ z roku 1986 (ke vzpomínání na minulost sáhli Stormwitch celkem třikrát). Ten povedený šmak dávného hitu kapely zůstává, Stormwitch zde však znějí usedleji, s trošku těžkým pozadím. A tak nějak je to i s celým albem. Tam, kde se jim podaří z této polohy vyklouznout (případně tam, kde jí dokáží využít ve svůj prospěch), je dobře a někdy dokonce velmi dobře. Třeba tak jako v energické a bezprostřední heavíkovce „The Choir Of Dead“ se silným melodicky skandovatelným refrénem, v pestrém „King George“, vystřeleném z rozjímavého vybrnkávání do šlapavě klokotavého tempa a příjemně sekaného riffu, ve kterém právě ta určitá usedlost dokáže díky narůstajícímu napětí být hodně ku prospěchu věci, či v sympaticky nadýchané mávatkovosti refrénu a celkové tanečnosti skladby „The Ghost Of Mansfield Park“. Nejen u těchto písní si doplňte velmi šikovné kytary a velice solidní kondici hlasivek Andyho Mücka, kdy i jeho občasné výlety do specifických výšek znějí hodně smysluplně. Příkladem toho, jak to vypadá, když se váhy zhoupnou pod horizont může být úvodní „Song Of Steel“, ve které Stormwitch znějí sice melodicky a jakž takž chytlavě, ale přitom utahaně a staře (na první poslech to nemusí být až tak markantní, na povrch to začne vylézat v momentě, kdy zjistíte, že Stormwitch už zase umí být plní života), hodně průhledná eponymní skladba bez nějakého zásadního nápadu (leccos zachrání šikovné kytary), či nenáročný standard „Ancient Times“. Lepší časy si Stormwitch prožili i s baladami, obyčejná a trošku chladná „Nightingale“ neurazí, ale nejsilnějším citovkám kapely se nepřiblíží ani na dohled. Drobným plusem může být přirozeně sytý a důrazný zvuk.
Optimistu určitě potěší, že Stormwitch nacházejí starou formu i nápady, byť to není bez ztráty kytičky, pesimista může žehrat nad tím, že návrat do těch nejlepších časů se ani zdaleka nekoná. Podstatné asi je, že touhle deskou si Stormwitch vlastní jméno už kazit nebudou, že se nehraje jen na nostalgii a že k některým skladbám budete mít chuť se vracet. Jestli je to po čtyřech dekádách existence hodně nebo málo, nechám na vás. Za sebe jsem rád, že Stormwitch vstali téměř z mrtvých.
|
