Nedávno jsem se na těchto stránkách rozplýval na stejnojmenným debutem tuzemské party Donor. Nedlouho poté se ke mně dostala další domácí nahrávka, tentokrát od novobydžovských Salieri. Tři roky staré EP této kapely bylo velmi povedené a donutilo mě s nemalým očekáváním vyhlížet plnohodnotného studiového nástupce. Jak šel čas, datum jeho vydání se sice nepěkně protahovalo, 1. června ale vše klaplo, přičemž je nutné obratem doplnit, že se trpělivost bohatě vyplatila!
Základem úspěchu druhého alba Salieri, které založil bývalý skladatel a kytarista východočeských Epitaf Tom Treichel, je obstojný sound (jakkoli bych si dovedl představit ještě povedenější produkční práci) a hlavně zpěv. Za mikrofonem stojí Jirka "Nerwick" Steklý, jehož hrdlo je pro daný žánr naprosto dokonalé, zvuk mu navíc umožnil plnohodnotné vyniknutí, kdy rozumíme každé – česky zpívané - slovo a můžeme si dosyta užívat Jirkův talent. Ten je navíc podepřen velmi nápaditou instrumentací, která se mnohdy dotýká power-speedmetalového nebe. Úvodní skladby „Bludný Holanďan“ se to ovšem ještě netýká, jednak proto, že její tóny nadnáší střední tempo, jednak z důvodu – nečekaně – ostrých riffů a snahy o jakousi epickou dramatizaci, která se neposlouchá špatně, je však časově zbytečně přetažená, když osmiminutová hrací plocha není schopna ustát repetici rozehraných témat.
Pak to ale vybuchne. „Zlatá horečka“ je bez nadsázky nejlepší tuzemskou spíďarnou, které mé ucho zaslechlo za dlouhé roky. Touto čarokrásnou žánrovou skladbou prostupují fanfárově oslavné klávesy, aktivně a nápaditě sólující kytara, téměř nepolevující rychlé tempo a hlavně pěvecké linky, jež po vícehlasném bridgi explodují v nádherně zpěvný refrén. Po tomto hudebním osvícení navíc přichází další, a to v podobě druhé (a na albu poslední) speedmetalové položky „Giordano Bruno“, která si vede nemlich úplně stejně, a to přes na první pohled divokou, téměř devítiminutovou stopáž. Jenže ta v souladu s ultra-chytlavým obsahem uteče jako voda, příjemným stigmatem je přitom i zde nepolevující akcelerační důraz a pohádkově rozkvetlý chorus, v závěru navíc několikrát opakovaný a své melodie tak půvabně zdůrazňující.
Poté se tempa malinko zklidní, avšak nijak drasticky, „Ostrov pokladů“ částečně jede na svižném pohonu, kompoziční třešničku tvoří hravé klávesové motivy, stejně jako vokálně vrstvený refrén, který se nadnáší svobodně jako výletní loďka u Havajských ostrovů. Příspěvek „V zemi chladných vod a skal“ znamená povedené odškrtnutí baladické položky, k svižnému poweru se vrátíme v „Královně melodie“, jíž zdobí hymnicky laděné pasáže s působivou gradací, silné sloky i pochodově vedený refrén. Na startu titulky malinko vyděsí mluvené slovo, které drhlo již na výše zmíněném EP a ani tentokrát nejde o profesionální výkon (právě naopak), naštěstí vše brzy skončí a nastoupí další porce powermetalových tónů, zabalených ve druhém – a tentokrát o něco zdařilejším – pokusu o epickou naraci. Závěr obstará polobaladická „Salieri“, jejíž úvod zní jako Argema (míněno v dobrém), rytmy se zavlní ve valčíkovém tempu, píseň nicméně opět naráží na přepálenou délku, kde symfonické motivy nejsou tak dobré, aby ospravedlnily časté opakování. Vyústění skladby obstará cembalové preludium, které je jedním z minima neoklasických momentů, jež na albu zaslechneme.
Což může být – vzhledem k názvu kapely – pro někoho malé překvapení a je pravda, že by vyšší dávka neoklasických kudrlinek nemusela být od věci. Rýpnout bychom mohli i do coveru, který vypadá jako okopírovaná fotka z nejnovějšího dílu Assassin´s Creed, potažmo názvu "Babylón", kde ono "Ó" působí jako pěst na oko. Jenže to už bychom chtěli mermomocí hledat chyby tam, kde převládají pozitiva. Šlo by o zbytečné odvádění pozornosti od faktické kvality nahrávky, která přináší lahodný (a chvílemi dokonce brilantní) power-speedmetalový obsah, jenž dělá tuzemské scéně jenom čest.
|
