Ten příběh je starý jako heavy metal sám… Když se řekne jméno OZZY OSBOURNE (napsané velkým písmem to vypadá líp…), jako kdyby na vás dýchla nejen historie celého žánru, ale mrazení v zátylku prozradí, že máte co do činění se skutečnou ikonou stylu. S prvním a možná zároveň i posledním Mohykánem. Přestože permanentně už skoro třicet let mluví o tom, že už je starý a že půjde do důchodu, vypadá to, že i na prahu sedmdesátky nelze tyto výroky brát vážně. Ten „Crazy Train“ je stále ještě rozjetý, i když ze žabáků na pódiu už sem tam bolí záda i kolena…
Rozebírat zde Osbourneovo působení v Black Sabbath, s kterými si razil průkopnickou cestu celými sedmdesátými léty, nemá smysl, to už jsme na těchto stránkách udělali před pár lety. Věrně jsme zdokumentovali situaci, kdy se z opilce, občasného kriminálníčka a pološíleného pracovníka na jatkách stala hvězda první velikosti, která však svůj nenadálý stav neunesla a koncem semdesátých let už byla tak závislá na alkoholu a drogách, že s ní už nebylo možné spolupracovat. Důvod pro vyhazov z mateřského lůna Black Sabbath byl tedy na světě. Stalo se tak na začátku roku 1979, po katastrofálním turné s Van Halen, kde se vyřízený Ozzy sotva šoural po pódiu, zapomínal texty a ztrácel hlas.
„Když to se Sabbath skončilo, myslel jsem, že umřu,“ vzpomínal kdysi dávno na konec osmdesátých let zpěvák, „sebral jsem se, zavřel do nějakého zkurveného hotelového pokoje a tam jsem začal chlastat. Nevylezl jsem ven snad několik měsíců.“ Zůstal sice bez kapely, ale ne bez přátel. Velmi důležitou postavou v těchto dobách pro něho byl basista Dana Strum, pozdější člen kapely Vinnie Vincent Invasion, Slaughter a doprovodného bandu Vince Neila z Mötley Crüe. Ten si vzal na starosti všechny produkční i manažerské věci a pomohl Ozzymu sestavit jeho první vlastní kapelu. Tehdy se nemělo ještě jednat o sólový projekt, ale o zbrusu novou kapelu pojmenovanou Blizzard Of Ozz. Osbournea tak na milost vzal i majitel Jet Records Don Arden, který se v minulosti už staral o Black Sabbath a prací pro Ozzyho pověřil svou dceru. Sharon…
Přímo bytostně nutné bylo obsadit místo sólového kytaristy. To si vzal na starosti opět Strum, který se probíral hromadou uchazečů, až z nich vybral jediného, mladého kytaristu hardrockových Quiet Riot Randyho Rhoadse. Toho pak pozval k Ozzymu na konkurz. „Ozzy jen tak seděl a poslouchal, jako už mnohokrát předtím. Pak se ale zvedl a začal zpívat,“ říkal Strum, „on opravdu dokáže vycítit, když o něco jde. Všichni si to užívali a Randy hrál zatraceně dobře.“ Problémem ale brzy začal být právě ambiciózní Strum. Ne pro Ozzyho, s ním jej pojilo věrné přátelství, ale pro Sharon Ardenovou, která se ve své pozici nové manažerky cítila být basistou ohrožována. Navíc Strum v té době nebyl ještě bůhvíjaký basista, kdežto od Ozzyho kapely se čekalo, že v ní budou jen prvotřídní muzikanti. Na scénu proto přichází Bob Daisley, protřelý australský bluesrocker. Blizzard Of Ozz se stávají kompletní kapelou, když je posiluje bubeník Lee Kerslake, který právě opustil své rodné Uriah Heep. Cesta ke slávě může začít. Tedy, jak pro koho…
Problém nastal ve chvíli, kdy bylo oznámeno, že chystaná deska vyjde pod Ozzyho jménem a „Blizzard Of Ozz“ bude jen její název. To bylo hořké zjištění jak pro Daisleyho, tak Kerslakea, kteří byli stále ujišťováni, že vstupují do regulérní kapely. Najednou měli jen dělat křoví principálovi… Ovšem situace se přece jen trochu urovnala a „hozená rukavice Black Sabbath“, jak Ozzy svůj debut nazýval, vyšla 20. září 1980 a uvedl ji singl „Crazy Train“. Už ten překvapil. Neměl toho totiž se světem Black Sabbath tolik společného, jak se původně čekalo. Jednoduše… Hudební stránka totiž neležela na Ozzyho bedrech, ale na dvojici Rhoads/Daisley, kdy především první jmenovaný vytvořil pro Ozzyho dráhu nezaměnitelný zvuk a výraz. „Proto taky „Blizzard Of Ozz“ zní víc jako Quiet Riot než jako Black Sabbath,“ poznamenal k tomu po letech ještě Dana Strum.
Nakonec ani stylová výhybka, hozená z deštivé Anglie směrem do slunné Kalifornie, nevadila. „Blizzard Of Ozz“ je totiž naprosto přesvědčivá nahrávka, která doslova vyvedla Osbournea z muzikantského hrobu. On sám je na ní samozřejmě hvězdou první velikosti, ale hned za ním dominuje Randy Rhoads. Jeho žhavé kytary, které zdobí nezapomenutelnou úvodní dvojici „I Don`t Know“ a „Crazy Train“, skladby z kategorie nesmrtelných, jsou natolik stylotvorné, že ještě za svého života byl Rhoads pasován na velmi vlivného kytaristu.
Na albu dominuje především jeho první polovina, která se dnes už řadí k absolutní klasice všech dob. Ať už to jsou dva heavymetalové kusy, zmíněné „I Don`t Know“ a „Crazy Train“, či balada, jakési vyrovnání se s minulostí u Black Sabbath „Goodbye To Romance“, nebo trochu provokativní „Suicide Solution“, vždycky se jedná o prvotřídní kus, stylovou symbiózu Ozzyho charismatického hlasu, Rhoadsovy průkopnické kytary a velmi vyspělého songwrittingu. Stěžejní kousek se ukrývá pod názvem „Mr. Crowley“, opěvné ódě na dávno zesnulého okultistu a satanistu Aleistera Crowleyho. Neježe tématicky jako jedna z mála navazuje na Black Sabbath, ale obsahuje i dnes už klasickou klávesovou předehru, jejímž autorem není nikdo jiný než současný člen Deep Purple Don Airey. Závěr desky v podobě „Revelation (Mother Earth)“ a „Steal Away (The Night)“ stojí sice poněkud v pozadí za uvedenými majstrštyky, ale kvalitativní laka neklesá ani zde.
Díky své síle a skvělým skladbám se album stalo záhy po vydání klasikou žánru. Tomu dopomohla i kontroverze, která se stala při přehrávání alba pohlavárům z vydavatelské firmy Epic Records. „Než jsme tam dojeli, začal jsem pít koňak přímo z láhve,“ vypráví Osbourne, „a když jsme přijížděli do budovy Epic, už jsem dopíjel. V tu chvíli mi Sharon podala tři holubice. Co to má, sakra, být, ptal jsem se…“. Původní plán Sharon byl takový, že Ozzy holubice (které podle ní symbolizovaly krásu a mír) vypustí hned při příchodu do sálu, kde se audience měla konat. Jenže Ozzy, jak už v jeho žilách kolovala láhev koňaku, strčil holubice do kapsy a postupem času na ně zapomněl… Když se rozčilení ptáci dostali na svobodu, vypuklo peklo. „Jeden z nich mě přistál na koleně,“ tvrdil Ozzy, „automaticky jsem ho zvedl a ukousl mu hlavu. A někdo to vyfotil...“ V tu chvíli šla kvalita skladeb stranou a zrodila se legenda... Ale ani ta z historického hlediska nemohla zastínit fakt, že s "Blizzard Of Ozz" vynesl Ozzy tu nejvyšší kartu.
|
