Krátká příhoda, kdy od italských melodiků před třemi lety odešel zpěvák Ivan Giannini, je definitivně minulostí, neboť tento chlapík je zpět na svém místě a Derdian navazují na předešlou tvorbu, jakoby se nikdy nic nestalo. Pravda, Ivan v onom mezidobí vydal velmi obstojnou sólovku „One“, hudebníci z Derdian zase nabídli fanouškům neméně povedený kompilační výběr s plejádou hvězdných pěveckých jmen. Nicméně loni všichni najeli do starých kolejí, přičemž obnovené partnerství nepostrádá nic z tradičního autorského copyrightu, díky němuž tahle italská parta přirostla k srdcím mnoha posluchačů.
Pokud se éry s Ivanem Gianninim týká, je možné vypozorovat jakousi snahu o lehce temnější vyznění, nicméně tato tendence zpravidla nepřesahuje názvy a covery desek, na které nakonec sedne symbolické pořekadlo o psovi, jenž štěká, ale nekouše. Po albech „Limbo“ a „Human Reset“ tak přichází titul „DNA“ spojený s ponurým anti-powermetalovým motivem na obalu. S nástupem úvodní titulky ale obavy o potenciálním žánrovém uhnutí zase rychle mizí, když nám Italové servírují typické představení plné lahodně kroucených melodií, které prostupují skladbu od začátku až po její konec. V praxi to znamená fanfárové orchestrace a neméně povznášející harmonie s působivými vokálními linkami, zde rozvrstvenými o podkladové refrénové popěvky. Přesně tohle chtějí příznivci Italů slyšet, přičemž jim bude pravděpodobně zcela jedno, že autoři i tentokrát kopírují nepříliš variabilní skladatelské vzorce, které začali psát již před třinácti lety na debutu „New Era Part 1.“.
Jenže právě tyhle vzorce jsou jedinečné pro svoji kompoziční vytříbenost, která staví na pateticky vzletném melodickém spektáklu, jemuž s polarizační přesností kontruje melancholicky opojné klesání basové linky. Což ve své podstatě samozřejmě není nic mimořádného, italští autoři jsou ovšem výjimeční tím, v jaké míře a s jakou nápaditostí k danému schématu přistupují. Jedinečnost tkví zejména ve stavbě symfonických sólových pasáží, které – nejlépe za podpory cembalového cvrlikání – vykazují mistrovský cit pro harmonickou gradaci, z níž vyloženě tepe barokně-renesanční oslava života.
Krom zmíněné úvodní položky si tohoto skvostného autorského modelu užijeme také v kompozicích „Never Born“, „Red And White“, "Part Of This World" (s finále, jež nostalgicky evokuje stejný moment skladby "The Apocalypse" ze stejnojmenného alba) nebo „Nothing Will Remain“, která je ještě v závěru nahrávky variována italskou verzí s názvem „Y nada cambiara“. Ani ve zbývajících písních nebudeme ochuzeni o přívětivé melodie, jakkoli v některých z nich pánové přece jenom projeví touhu ustoupit z tradiční cesty náklonem do progresivních odnoží. V takových momentech jsou sice méně zajímaví, ale protože jde o minoritní okamžiky (v podstatě pouze songy "Frame Of The End" a „Fire From The Dust“), je možné na danou situaci pohlížet jako na určité zpestření playlistu.
V závěru bych si sice mohl postěžovat na malinko přepálenou stopáž alba, stejně jako na zvuk, který jede v intencích „post-Caggianelliovských“ alb, kdy dojem zlehka kazí hlubší přebasovanost. V zásadě oslavnému symfo-power-speedmetalovému základu by zkrátka slušelo podobně laděné produkční ošetření. Nicméně ani tato skutečnost nemůže příliš změnit na radosti, kterou mám z poslechu novinky italských melodiků, zejména pak z výše opěvovaných písní, jež automaticky spadají do – velmi objemné! – zlaté studnice této výjimečné kapely.
|
