Otevřete-li booklet čtvrtého sólového alba Doro Pesch „Angels Never Die“, nejspíš vás udeří do očí frekvence užití jmen Jack Ponti a Vic Pepe. Tahle dvojka, která měla mimo jiné na kontě spolupráci s Alicem Cooperem na desce „Hey Stoopid“, se vydatně vyřádila i na Dorotčině desce, kluci se podíleli na vokálech, zahráli si na kytary i klávesy, ale hlavně produkovali, mixovali a aranžovali, a protože jim ještě evidentně zbylo dost z chytlavosti a rockové přitažlivosti, kterou hýřili u Alice Coopera, není se co divit, že „Angels Never Die“ je touhle patinou, útočící na americký trh, silně nabité. Až by se chtělo říct, že se jedná o nejsjízdnější a nejuhlazenější položku Dorotčiny diskografie, která v sobě plně nemá tu dřívější divokou dravost a stejně tak se nevyrovná emotivnosti předchozího alba. Jak konstatovala hlavní protagonistka, taková normálnější rocková deska.
Že ve snaze o hitovost nebylo ponecháno nic náhodě, je zřejmé už z úvodní melodické a slastně kousavé „Eye On Eye“, ve které Doro celkem rafinovaně kouká přímo z očí do očí Alici Cooperovi a vzájemné vazby na jeho „Hey Stoopid“, byť nejde o nějaké prvoplánové opisování, jsou celkem zjevné. Přes akční „Bad Blood“ se skandovatelně stadionovým refrénem a dokonalou náladovou gradací, která si vyloženě koleduje o a capella pasáž (kterýžto poměrně klišovitý tah si Doro schová na pozdější chvíle) a začouzeně houpavou bluesovkou „Last Day Of my Life“ s decentně důležitým piánem, šikovným proplétáním sólového zpěvu se sbory, která víc než na plačtivost sází na rockovou syrovost se sklouzneme k jasnému vrcholu alba v „Born To Bleed“. Klávesové probublávání, dramatičnost, která by se dala krájet, umocněná Dorotčiným tajemným hlasem, explodujícím do melodicky strhujícího a vyhroceného refrénu, stroze řezající kytary, již minule využitý mluvozpěv i závěrečné proplétání sborů s typickým Dorotčiným ječákem, to je dokonalá přehlídka barev hlasu hlavní postavy, zdůrazněný skvělou melodií.
Hutnější nástup „Cryin´“ rychle sklouzne do klasiky, vrcholící v refrénu ideálním pro sborové vyřvávání, na příjemnou plačtivost dojde v rozevlátě motivačním ploužáčku „All Alone Together“, v klasické riffovce „All I Want“ konečně zazní sborové a capella pozpěvování (tak klišovité a přitom tak dokonale funkční!), tohle je přesně ta poloha, ve které je Doro jedinečná a byť velmi průhledná, tak stoprocentně uvěřitelná. Nejsilnější hra na city přijde ve vláčné a postupně rozkvétající „Enough For You“, kde smyslně zastřený zpěvaččin hlas přechází do silné emotivnosti, stejně jako v „Don`t Go“, kde ta plíživá vyzývavost Dorotčina hlasu opět vybuchne do vyřvatelného sloganu, krásná ukázka typického grifu, ve kterém i vláčnější tempo může být nabito strhující energií. Závěrečná zklidňující balada „Alles is Gut“ nejen díky své němčině, ale i určité decentnosti až tak úplně nezapadá do předchozího amerického konceptu, ale i zde je nutno konstatovat, že podmanivost hlasu Doro Pesch je nekonečná (a to dokonce i v jejím rodném jazyce). Chybí vám ve výčtu některé položky?. Inu, i Doro někdy zápasí s obyčejností, do které ji ani v těch nejkřiklavějších okamžicích nenechá spadnout hráčské umění (zejména kytary) jejích parťáků.
Doro si po letech posteskla, že „Angels Never Die“ vyšlo v době, kdy všude kolem vládnul grunge. Tak jako celá řada hard rockových interpretů, ani Doro nedokázala téhle vlně vzdorovat a tak se ani ona nevyhnula poměrně radikální změně svého hudebního výrazu. Ale tahle doba měla teprve přijít a na „Angels Never Die“ ještě Doro zjevně neměla potřebu přizpůsobovat se a reagovat na vítr změn ze Seattlu. Čtvrtá položka její sólové kariéry znovu nabídne trochu jinou příchuť, než po které možná ještě pořád příznivci Warlock toužili, ale i zacílení na americký trh zvládla Doro s naprostým přehledem.
|
