Utečeme času, řekla si v loňském roce pětice italských rockových matadorů Ruxt. Dle toho, že album „Running Out Of Time“ bylo v průběhu teprve dvouleté existence kapely již jejich druhým, lze soudit, že kluci toho mají světu dost co říct, dle toho, že se jedná o už zkušené muzikanty i s odkazem na to, jak se prezentovali na svém debutu „Behind The Masquerade“, nepřekvapí, že jejich muzika má hlavu, patu i vyzrálost a prozkoumáte-li další působiště členů kapely a zejména pak autorské dvojice Stefano Galleano a Matt Bernardi (u prvního jmenovaného kapela Snake, u druhého pak Purplesnake) je i jasné, jakým směrem se jejich hudba ubírá a z jakého zdroje se berou inspirace (Ruxt samotní se kromě Whitesnake otevřeně hlásí ke Gotthard, Dio, či Jornovi…).
Co tedy jiného od Ruxt očekávat, než klasický melodický hard rock jak podle příručky? Poměrně neobvyklá dramaturgie alba dělá z první části desky příjemně akční muziku do auta, protože melodie jsou velmi splavné a v podstatě k tomu, aby bez nějakého divokého tlaku (přece jen pánové vzhledem ke svému zralému věku jedou spíš v houpavě svižném tempu) zlehka nabíjely posluchače přirozenou energií, nevyžadují kdovíjakou pozornost. Těmto náladám dominuje pro stadiony stavěná skákačka „Everytime Everywhere“ s lehce dramatickým back vokálem, úvodní titulní riffovka, kde ten poměrně jednoduchý melodický motiv, rytmika jak z metronomu a stylově dokonale nakřáplý hlas Matta Bernardiho jsou prostě jako z učebnice. Že si Ruxt poradí i s hrubějším výrazem a těžkopádnějším tempem pak deklarují v hutnější „Let Me Out“ s vyhroceným (leckdy až lehce uštěkaným) zpěvem, ve které album sjede z toho doporučení pro silnice, neboť zbytek alba se již odehrává v pomalejším tempu a lehounce komplikovanějších postupech - jinak řečeno, zatímco ve šlapavkách kluci zcela rezignují na jakýkoliv vývoj skladeb a základní motivy těží až dřeň (a někdy lehounce i přes) v posledních třech skladbách díky civilně přirozeným hrátkám s emocemi začínají Ruxt jít do hloubky a nehrají jen na chytlavost. Nejen díky tomu, že jako jediný z pomalých písní je indiánský žalozpěv „In The Name Of Freedom“ zařazen do té živější poloviny, ale i proto, že z něj deklarovaná beznaděj přímo sálá a kytary (coby nejsilnější a velmi pestrá zbraň Ruxt) z ní dělají silné dobrodružství, směřuje právě sem doporučení na nejsilnější položku velmi solidního hard rockového alba.
Tady se kašle na jakékoliv trendy a moderní postupy, podstatou je, že to ve svižném tempu klasicky a živě šlape a v tom pomalejším příjemně jiskří emocemi. Ruxt nestrhnou žádné hitparády a určitě ani neosloví takové davy rockových příznivců, jako se to podařilo jejich inspirátorům. Ale někdy úplně stačí, když k tomu, že umíte hrát a máte docela dobré nápady je z vaší muziky cítit, že vás to baví. Což „Running Out Of Time“ bez výhrady splňuje.
|
