Když se budeme dívat na Alice In Chains jako na klasickou grungeovou kapelu, tak už to tahle čtveřice ze Seattlu měla mít dávno za sebou. Pravděpodobně neexistoval sebedestruktivnější styl než grunge, který se během čtyř let tak vyčerpal, a v depresích, hektolitrech chlastu a obrovském množství drog za sebou zabouchl v polovině devadesátých let dveře věčnosti. Tenkrát si s sebou vzal i Alice In Chains, kteří se zdáli být nadobro ukončenou kapitolou. Především, když v roce 2002 zemřel frontman Layne Staley, který svou drogovou závislost dotáhl ad extremum. Jenže Alice In Chains nakonec vstali z popela jako bájný Fénix. A přestože dnes nesrší takovou aktivitou jako v dobách největší slávy, stojí tu jako pravděpodobně nejviditelnější memento doby zkraje devadesátých let. Časů trochu zvrácených, ale přesto takových, které se dají označit jako staré, dobré…
Na novinku „Rainier Fog“ se čekalo pět let, což je nejdelší prodleva mezi jednotlivými deskami, pokud samozřejmě nepočítáme dobu rozpadu kolem smrti Staleyho. Ovšem fanoušci Alice In Chains se naučili už dávno být trpěliví, protože vědí, že jejich oblíbenci ještě nikdy nenatočili vyloženě průměrnou (o slabé se mluvit už vůbec nedá) desku. Jistě, eponymní album z roku 1995 (zvané také jako Třínohý pes) nebo minulá „The Devil Put Dinosaurs Here“ stály trochu v pozadí za takovými monolity jako jsou „Facelift“, „Dirt“ a koneckonců i comebacková „Black Gives Way To Blue“, ale přesto se i tenkrát jednalo o velmi kvalitně zvládnutou práci. Nikoho ani nenapadlo, že by to s „Rainier Fog“ mělo být jinak. Samozřejmě, také to jinak není…
Alice In Chains i přes nucenou výměnu frontmana už mají svůj styl léta zažitý. Nedá se ale říct, že by na každé další desce opakovali stejný vzorec, protože například minulá „The Devil Put Dinosaurs Here“ je zavedla do trochu zatěžkanějších, skoro až sludgemetalových vod, kdy ovšem kapela pozbyla část své hitovosti. Jejich kytary tehdy před pěti lety zněly mnohem zatěžkaněji, zpěv byl drsnější, naříkavější a celkový výraz zhrubl. S „Rainier Fog“ jako kdyby Alice In Chains z toho území, kam s minulou deskou nakoukli, začali trochu couvat. Nejedná se samozřejmě o nějaký návrat k „Facelift“ či „Dirt“, ale spíše o vývoj, který netlačí na pilu a proto působí sympaticky a přirozeně. Pokud si tak zrekapitulujeme comebackovou éru, kdy „Black Gives Way To Blue“ až úzkostlivě dbala na to, aby kapela zněla jako ti nejklasičtější Alice In Chains a kde „The Devil Put Dinosaurs Here“ působila jako odvážný úkrok stranou, pak „Rainier Fog“ ukazuje tu nejpřístupnější tvář současných Alice In Chains a může být brána jako pohled do budoucnosti této čtveřice.
Proč? Alice In Chains nikomu nemusí dokazovat, že jsou zdatní hudebníci a skladatelé, ale tentokrát se jim povedlo předložit skutečně silné skladby, s úctou k „Black Gives Way To Blue“, pravděpodobně nejsilnějšímu kousku za postcomebackovou éru. Start v podobě „The One You Know“ je sice docela opatrný, jako kdyby kapela teprve sbírala energii, ale s titulní „Rainier Fog“ začínají Alice In Chains zvedat hlavu, aby poté vytáhli první eso z rukávu. „Red Giant“ je hitová věc, která absorbuje nejen kořeny kapely (tím rozhodně nelze myslet Staleyho hairmetalový prefabrikát Alice N`Chainz), ale i současnou hardrockovou scénu, kterou zpoza oceánu prezentují kapely typu Foo Fighters. Když pak „Red Giant“ následuje klasická cantrellovská polobalada „Fly“, zdá se všechno být tak přirozené a uvolněné.
„Drone“ sice svými přetvrdými riffy jako kdyby chtělo navázat na minulou desku (akustickou vsuvku zde nahrál někdejší kytarista Queensrÿche Chris DeGarmo), ale druhá polovina alba jde v jiné, písničkovější linii, což je parketa, která frontmanovi Williamu DuVallovi sedí lépe. Právě v ní dokazuje, že není až tak úplným hlasovým klonem Laynea Staleyho, jak se zdálo být v minulosti, ale svébytným, velmi silným vokalistou. V „So Far Under“ sice ještě zajede k staleyovským manýrům s protahováním koncovek, ale třeba v baladické „Maybe“ zní naprosto odlišně. Nejvíce zdrcující na desce je její finiš. Předposlední „Never Fade“, která je věnována nejen Laynu Staleymu, ale i Chrisu Cornellovi ze Soundgarden, který loni spáchal sebevraždu, má strhující refrén, který by se dal dokonce nazvat stadionovým. Ten ze skladby dělá naprostou tutovku, která může směle konkurovat největšímu hitu kapely „Would?“. Konec v podobě sedmiminutové „All I Am“ zpívané Jerrym Cantrellem pak jen pestrou paletou nálad a komplikovanou strukturou nasazuje korunu tomuto velmi vydařenému albu.
Alice In Chains jsou na „Rainier Fog“ tak silní, jak jen v současnosti mohou být. Novinka je představuje v takovém světle, že se dá dokonce mluvit o tom, že by se mohla zařadit po bok „Facelift“ a „Dirt“. Její kvality sice musí ještě úrověřit čas, ale ten potenciál je na ní slyšet už teď.
|
