Walter Lure. Ten, který přežil The Heartbreakers. Proto také zákonitě punková ikona, i když ve zmíněné kapele stál ve stínu heroinových dvojčat z New York Dolls, ikonického kytaristy Johnnyho Thunderse a bubeníka Jerryho Nolana. Johnny Thunders & The Heartbreakers, to byla krátká, leč naprosto vyčerpávající jízda, která už od začátku nemohla dopadnout dobře. Jejich jediné album „L.A.M.F.“ (čti „Like A Motherfucker“) z roku 1977 je dnes naprostou klasikou žánru, která se vyrovná „Never Mind The Bollocks“ od Sex Pistols, ale i těm nejlepším albům dalších legend jako The Clash či Ramones. The Heartbreakers ale skončili dřív, než se stačili pořádně rozkoukat. Turné „Anarchy In The UK“ po Velké Británii, kde jeli spolu se Sex Pistols, The Clash a The Damned, kde byli podle dobových ohlasů suverénně nejlepší, dopadlo katastrofálně. Navíc kapela byla tehdy už v zoufalém stavu, protože všichni svištěli v heroinu a hektolitrech kořalky.
Rozpad následoval velmi záhy. Na očích veřejnosti zůstal logicky už jen Johnny Thunders, která nahrál výborné sólové album „So Alone“, ovšem postupem osmdesátých let se čím dál více propadal do drogového bahna. Na konci dekády už na něho byl skutečně zoufalý pohled, když na pódiu působil absolutně mimo, zapomínal texty, hrál falešně a chvílemi dokonce usínal. V roce 1991 se tak stalo nevyhnutelné, když si Thunders (podle oficiální zprávy) vpálil v nějakém hotelovém pokoji v New Orleans do žil zlatou. Jerry Nolan jej následoval o rok později a basista Billy Rath pak zemřel v roce 2014. Walter Lure je tu ale pořád… Důvod je prozaický. Dokázal se vymanit z osidel The Heartbreakers, na čas hudbu pověsil na hřebík a zbavil se všech závislostí, protože jinak by ho neodvratně čekal osud Thunderse a Nolana. Teď obchoduje s akciemi na newyorské burze a jen tak mimochodem, v naprostém tichu, vydává novou desku. Je to nečekané, ale na druhou stranu hrozně milé…
Lure se tak na scéně znovu objevuje po bezmála pětadvaceti letech, když s kapelou The Waldos vydal v roce 1994 debut „Rent Party“. Samotní The Waldos vydali ještě v roce 2009 eponymní desku, ovšem v současné době se celá parta objevuje pod novým názvem Walter Lure & The Waldos a proto lze jejich aktuální nahrávku s příšerným, křivolakým názvem „Wacka Lacka Loom Bop A Loom Bam Boo“ považovat za jejich debut. Ostatně, berou to tak i oni. Že by se tedy jednalo o nový, popravdě velmi nečekaný restart Lureho kariéry, když už má tento na krku šest křížků? Nebo jen o jakési završení jeho života? To všechno ukáže čas. Teď je nejdůležitější, že tahle deska vůbec vyšla.
Jaká tedy je? Starého psa novým kouskům nenaučíš a Lure má jednou styl, který prezentoval s The Heartbreakers natolik zakódovaný v krvi, že by byl nesmysl od něho čekat cokoliv jiného. Ano, „Wacka Lacka Loom Bop A Loom Bam Boo“ by klidně mohla být pokračovatelem megakultovní „L.A.M.F.“. Jak stylově, tak i celkovým výrazem a skladatelským rukopisem. Lure na ní ukazuje, že by bylo krajně nespravedlivé na něho pohlížet na jako na někoho, kdo „dělal křoví Johnnymu Thudnersovi“. Lure je totiž i po letech pořádný sekáč a jeho kytara má neskutečný punkový šmrnc, kterému se dnes vyrovná snad jen hra Stevea Jonese (pokud kdy ještě vůbec hraje…) ze Sex Pistols.
„Wacka Lacka Loom Bop A Loom Bam Boo“ je naprosto staromilská deska. Hraje totiž s kartami, které se rozdávaly v roce 1977. Vzpomíná na Johnnyho Thunderse v úvodní kladbě „Crazy Kids“, kterou okamžitě definuje svůj styl, stejně jako to udělala kdysi slavná „Born To Lose“ na „L.A.M.F.“. A těch paralel s touto deskou je tady mnohem víc. Možná někomu může chybět taková hitovka jako „I Wanna Be Loved“ či „Get Off My Phone“, ale zase tu je „Damn Your Soul“, „London Boys“, či možná nejlepší „Where Were You (On Our Wedding Day)“ se skřípajícím saxofonem, které hravě dokáží staré klasiky zastoupit. Stejně tak, jako je jisté, že Thundersův vokální projev byl jedinečný, tak i Lureho výraz léty možná trochu zhrubl, zdýchavičněl, ovšem nepozbyl nic ze svého kouzla konce sedmdesátých let.
„Wacka Lacka Loom Bop A Loom Bam Boom“ je proto krásná deska. Daly by se jí vyčítat trochu těžkopádnější kompozice jako „Little Black Book“, ale nakonec by to bylo úplně zbytečné. Nedokonalost k starému poctivému punku patří a proto by si tuhle nahrávku povinně měli poslechnout všechny ty navoněné novodobé partičky „s čírem na šampóna“, protože ta autentičnost, ten pocit odžití od někoho, kdo byl přímo u toho a psal dějiny této hudby, tu je a je silný. Po loňském comebacku The Professionals další nečekaný návrat, který zahřál u srdce.
|
