Když se řekne Peacemaker, možná někoho napadne polská death/grindová kapela téhož názvu, jiného doommetalová parta z Anglie a dalšího rozpadlá thrashmetalová čtveřice z Německa. Ovšem ani jedna kapela nemá nic společného se zbrusu novou partou, za níž stojí zpěvák Ronnie Munroe (který před třemi lety uvolnil své místo v Metal Church vracejícímu se Mikeovi Howeovi) a kytarista newyorských hardrockerů Tango Down Scott Miller. K těm se ještě připojil basista RC Ciejek a bubeník BJ Zampa, jehož domovskou kapelou jsou pomprockoví House Of Lords. Další superskupina tedy je na světě…
Přestože tvorba Metal Church, Tango Down a House Of Lords k sobě nemá úplně nejblíž, čekalo se, že Peacemaker budou stylově nejpříbuznější s Metal Church. Tak tomu částečně je, ale ne až tak úplně. Na debutové desce „Concrete And Terror“ totiž vznikl mix jak metalového základu známého z Metal Church, tak i hardrockového či popmetalového pozlátka. Sice nic nového pod slunce, ale v případě Peacemaker lze přičíst k dobru fakt, že se nejedná o projekt, který byl sestaven na objednávku vydavatelské firmy (známe, jak dopadají podobné pokusy zejména od společnosti Frontiers Music, že?), ale že se jedná o skutečnou kapelu. Pak je jejich hudba hned o něco uvěřitelnější.
„Concrete And Terror“ je dobrá deska, ovšem o nějakou bombu se nejedná ani náhodou. Co totiž album nabídne v první řadě, je dobře odvedené řemeslo. Že Munroe umí zpívat snad nikdy nikdo nepochyboval, o tom už přesvědčil na čtveřici alb s Metal Church, která sice nepatří do zlaté klasiky této kapely, ale svou kvalitu mají. Nikdo nepochybuje ani o tom, že Miller je dobrý kytarista wyldeovského typu a o úderné rytmice lze také mluvit jen v dobrém. Horší je to samozřejmě s původností, protože v mixu klasického heavy metalu a hard rocku (opatřeného samozřejmě precizně moderním zvukem) se toho už dnes moc vymyslet nedá. Proto songwritting není špatný, ale jen lehce nadprůměrný.
Deska navíc nemá žádný vrchol, žádnou skladbu, která by se dala nazvat hitem. Samotní Peacemaker sice v tomto směru mluví o úvodní „Big Block“, ale tak tomu není. Navíc album obsahuje kvalitnější skladby jako „Blood Lust“, „Jane Slain“ či „Insanity Speak“, kterou startuje skutečně hromová kytara, přecházející do velice slušné, až popmetalové vyhrávky. Právě tyto okamžiky, kdy kapela přestane tlačit na metalovou pilu, jsou pro ni ty nejsilnější. Hardrocková tvář jí totiž sluší mnohem více než ta metalová, kterou reprezentuje právě úvodní „Big Block“ nebo riffová „Social Suicide“. Jako zajímavost pak na albu lze vypíchnout dvojici „Eternal Dreams“ a „The Bomb“, v prvním případě se jedná o velmi příjemnou věc, postavenou na akustické kytaře, která však postrádá klišé rockových balad, čímž je mnohem přirozenější a čitelnější. „The Bomb“ míří opačným směrem a skoro v až sludgemetalovém úvodu nabídne thrashový kvapík, který jako kdyby zůstal vězet někde v polovině osmdesátých let.
Nelze uspokojivě odpovědět, jestli se Peacemaker někdy povede stát se trvalkou. Na to by v dnešní době museli přijít s trochu třaskavějším materiálem, který by měl i silnější hitové ambice. Takhle zatím jen nabízí slušnou desku, která nevyčnívá nad jinými natolik přesvědčivě, že by se muselo jednat o nastupující vůdčí kapelu žánru. Ale uvidíme…
|
