V táboře německých metláků Primal Fear panuje již delší dobu dobrá nálada, což pánové potvrzují jednak v rozhovorech, jednak vydáním nové studivoky, kterou střeží nezbytný orel, ve své aktuální hořící variantě symbolizující alarmující stav světa. Příprava alba „Apocalypse“ zabrala plný rok, přičemž se z vytvořených pětadvaceti skladeb protáhlo na pevný playlist jedenáct, resp. v případě edice „de-luxe“ rovných čtrnáct kousků. To není zrovna málo, zvlášť s ohledem na nikterak variabilní podstatu samotné hudby, základ je nicméně bytelný, neboť jej tvoří masivní zvuková stěna z dílny Jacoba Hansena a hlavně sebejistý hrdelní výkon polo-kulturisty Ralfa Scheeperse.
Po apokalypticky laděném a slušně gradujícím titulním intru uslyšíme zvuk rozbité sklenice a poté již vypuštění stáda hladové instrumentace v počinku „New Rise“, který kupředu nakopává rychlá rytmika. V této poloze se autorům Prvotního strachu většinou daří a ani úvodní příspěvek nové desky není výjimkou, je však nutné zmínit, že ve své hbité akceleraci tentokrát zůstává osamělým jezdcem nahrávky, jelikož speedmetalové tóny poté už ani jednou nezaslechneme. Ke slovu se budou mnohem častěji dostávat – pro kapelu, pravda, nejtypičtější – šlapavá tempa a riffy vzdávající hold klasickému heavíku, což není nic proti ničemu, pokud je tato veličina spojena s dostatečně kvalitním rukopisem. Ve skladbě „The Ritual“, která navazuje na startovní vál, se podobné dění odehrává, kytary řežou jako ostnaté dráty (sound jim dodává až thrashové aroma), plnou pozornost na sebe nicméně strhává Scheepers, jenž v refrénu bere své hlasivky – a nás s nimi - na výlet až někam na Měsíc. Další předností skladby se pak stává zcela precizní sólový part.
Do obdobně zdařilé sekce můžeme vsadit i položku „Hail To The Fear“, kde kytarové sekery doprovodí jemný hardrockový feeling. Další (přestože bonusová) píseň „Into The Fire“ s ještě důraznějším sedmdesátkovým ozvukem se už tolik nepovedla, a to zejména z důvodu nikterak působivého refrénu, což stejným dílem platí pro příspěvky „The Beast“ a „Cannonball“. Tato méně působivá kategorie písní ovšem nachází opozici v kusech líbivých až skvělých. Na vrchol díla pasuji majstrštyk „Supernova“, jenž po vtahujícímu orchestrálním úvodu přejde k neméně dobrému pochodovému tempu a nadýchaným vokálním linkám. To celé pak nemůže nepřipomenout postupy vtisknuté do drážek jedenáct let starého (a dle mého názoru stále nejlepšího) alba „New Religion“. Stejně lichotivě vyznívá kompozice "Eye Of The Storm", která navzdory osmiminutové délce uplyne jako voda (i díky dalším vpichům symfonické epiky), potažmo podmanivá balada „My War Is Over“, u které lze jen těžko pochopit bonusovou pozici.
Zbytek skladeb osciluje na hranici lepšího nadprůměru, a to jak v rámci kapely, tak žánru samotného. Osobně bych uvítal větší autorskou sympatii směrem k rychlejším rytmům nebo „experimentům“ již zmíněné fošny „New Religion“. Fanouškovské jádro kapely chce nicméně své a hudebníci se jim (možná až příliš ochotně) přizpůsobují. Dělají to ovšem s nadšením, řemeslným přehledem a obstojnou tvůrčí invencí, které nelze v nejsilnějších okamžicích (s nezbytnou hodnotou výtečného zvuku) odolat. Primal Fear jsou prostě "true" metal, s řadou kladů i záporů, které k tomuto žánru - a k této kapele - odjakživa patří.
|
