Ať se vám to líbí nebo ne, metalový nestor Udo Dirkchneider, který nedávno oslavil magickou šestašedesátku, i přes to, že se svými U.D.O. aktuálně vydává již šestnácté album, bude navždy spojován s Accept. A po letošním novince „Steelfactory“ tahle dávná asociace ještě posílí. Těžko říct, zda Udo tak silně acceptovinou načichnul při svých živých výletech do minulosti na koncertech v rámci „Back To The Roots“, faktem je, že tahle silná příchuť minulosti Udovi a jeho kumpánům ohromně sluší. Fascinující na ní je to, že nováček u bicích, Udův synátor Sven, se narodil v době, kdy Udo rozjížděl nepříliš dlouhé druhé kolo svého působení u solingenské legendy a o jednu dekádu starší ruský kytarista Andrey Smirnov mohl nejslavnější první éru Accept nevědomky vstřebávat jako batole a přitom tuhle muziku mají všichni zjevně zažitou a zažranou hluboko pod kůží.
Je pochopitelné, že v klasickém heavíku germánského střihu, který Udo v podstatě nikdy neopustil, se toho už mnoho nového vymyslet nedá. A vzhledem k tomu, že U.D.O. za víc než třicet let své existence (s krátkým přerušením) už v minulosti otestovali snad všechny možné výrazy, které jim tento styl umožnil, dá se říct, že „Steelfactory“ nabízí to, co od kapely bylo možné očekávat. Možná trochu překvapí fakt, že v některých momentech (a není jich vůbec málo), znějí U.D.O. víc acceptovsky, než současní Accept. Typickou houževnatost a sveřepost tentokrát U.D.O. naředili hravostí, odlehčeností a uvolněností. Jenom natolik, aby se nenarušil ten tradičně agresivní a šlapavý projev, ale dostačující k tomu, aby se po chytlavých (tenhle pojem berte s rezervou, přece jen, jsme u U.D.O. a až k „Faceless World“ kluci zatím ještě nedošli) melodiích dalo snadno klouzat a aby lehce padaly do uší. Nepřekvapí, že principálova bruska v hrdle stále jede na plné obrátky (i když s ohledem na jeho věk to už taky mohlo klidně dopadnout jinak), nepřekvapí, že rytmika perfektně šlape (není fascinující, že mezi rytmickými parťáky je třicet sedm let rozdílu?!?) a na jednu stranu ani nepřekvapí, jak suverénně se svého úkolu zhostil kytarista Andrey Smirnov. Na straně druhé, právě jeho velmi barevná, hravá a leckdy až rozesmátá kytara mnohdy zajiskří tak, že se vedle Udova struhadla stává hlavním hybatelem děje a leckterou skladbu ozdobí velmi důvtipnými vyhrávkami, riffy i sóly. K téhle kombinaci doplňte velmi silné melodie a můžete se začít hádat už jen o to, jestli jsou lepší skladby, kde U.D.O. mají k Accept relativně daleko (třeba úvodní „Tongue Reaper“) nebo kde svou minulost Udo nabírá plnými hrstmi (třeba hned následující „Make The Move“). Jak je u kapely dobrým zvykem, jsou U.D.O. maximálně přesvědčiví v těžkopádnějších a temnějších skladbách („Keeper Of My Soul“) s parádně výhružnými sbory, v pocitově rozjitřeném pohlazení („The Way“), v adrenalinově přímočarých nářezech („Eraser“) i v klasických hrozičsky vyřvávacích peckách (zejména „Blood On Fire“, jejíž elegantní poskočení v rytmu tanga patří k nejoriginálnějším nápadům kapely v posledních letech). K ostatním skladbám lze říct jen tolik, že až skončíte směnu v téhle továrně, bude se vám v hlavě mezi sebou prát hned několik refrénů, kterým se nebude chtít ze závitů pryč.
A tak se budu zase opakovat - vážený Udo, je dobře, že je v téhle nejisté době na Tebe stále spoleh, že se držíš svého kopyta, že máš čich na excelentní parťáky a že Ti ten nezaměnitelný chrčák, životní zápal a energii může kdejaký mládežník závidět. A můj největší obdiv máš v tomhle kole za to, že po téměř čtyřiceti letech v metalu zůstáváš nezaměnitelně svůj, nejedeš jen na setrvačník a přitom si dokážeš udržet tvůrčí i interpretační laťku velmi vysoko.
|
