Dlouhá léta nebylo slyšet o australském kytaristovi Micku Crippsovi, který se navždy zapsal do rockové historie jako člen klasické sestavy hairmetalových tradicionalistů L.A. Guns. Vlastně od doby, co pomohl nastartovat comeback kapely v roce 2000, když se do ní po letech vrátil původní vokalista Phil Lewis. Tenkrát na desce „Man In The Moon“ Cripps dokonce ani na kytaru nehrál (vše obstaral sám Tracii Guns), přidal jen několik klávesových partů a L.A. Guns, které už v té době decimovaly znovu staré spory trojice Phil Lewis, Tracii Guns a Steve Riley, brzy opustil Zavřela se nad ním na dlouhá léta voda. Slyšet nebylo ani o Nigelu Moggovi, chlápkovi, jenž dlouhá léta stál jako opora londýnských The Quireboys, které ale v roce 2012 (prý už definitivně) opustil. Až teď… Je to skoro jako blesk z čistého nebe.
První zprávy se objevily už loni. V kuloárech se začalo šuškat něco o tom, že Cripps spolu s Moggem dávají dohromady novou kapelu, což se definitivně potvrdilo na začátku letošního roku, kdy společnost Cleopatra Recorss oznámila, že má nového koně. The Brutalists, společný projekt těchto dvou muzikantů. Hlavním mozkem The Brutalists je právě Cripps a možná i proto se dalo předpokládat, že jejich debutová deska bude mít co do činění se světem L.A. Guns, které Cripps pomáhal v osmdesátých letech spoluutvářet. Čekala se drsná streetrocková jízda, ze které bude cítit nebezpečí nočních ulic a bude nasáklá drogami a levnou kořalkou. Ovšem očekávání nemohla být vzdálenější skutečnosti. S klasickým zvukem L.A. Guns se totiž The Brutalists nekamarádí. Jdou na věc z úplně jiné stránky, která sice není až tak cizí The Quireboys, ale přece jen vzhlíží k době ještě starší, k sedmdesátým létům.
Pokud se podíváte na facebookový profil a prohlídnete si oblíbené kapely členů této party, jste rázem doma. Jména jako The Clash, The Damned, The Stranglers, The Specials či dokonce Elvis Presley rezonují z jejich debutového alba každým tónem a každou melodií. Zapomeňte na drsné riffy „One More Reason“ nebo „S.E.X. Action“, tady se hraje podle pravidel punku a post-punku konce sedmdesátých let. Jasno je hned z úvodní „I Don`t Believe A Word“, která se pohybuje na vlně The Clash z dob slavné desky „London Calling“ a jejich zdravé koketérie s reggae a ska, dokonce využívá harmonií The Beatles. Hned v ní upoutá fakt, že Nigel Mogg, zbavený baskytary, se stal velmi slušným zpěvákem, kterého bylo v The Quireboys asi trochu škoda.
Drsnému pojetí punku se The Brutalists sice přiblíží v „You Got It“, kde pošilhávají po ostřejších partách jako Dead Boys nebo Johnny Thunders & The Heartbreakers, ale právě tahle věc, tvářící se jako jedna z nejvýraznějších na albu, je spíše úkrokem stranou. Hned s další „Enough Of Me“ se kapela vrací spíše k postpunkovému modelu a když v „Drinking Alone“ nasadí více reggae přísad, stejně jako ve „Form & Function“ a „Meet Me Half Way“, opět je znát, jak velkou lásku tihle muzikanti chovají k The Clash. Ano, The Brutalists jsou samozřejmě trochu tvrdší a pochopitelně současnější než legendy britského punku, ale ten vliv je obrovský.
Naštěstí má kapela dostatek vlastní invence a vlastních nápadů, takže ovlivnění nepřerostlo v prachsprosté kopírování. Ale o tom, že Cripps I Mogg jsou dobří muzikanti i skladatelé se vědělo už dávno. Proto si na samotný závěr mohou dovolit nasadit tvrdé, špinavé blues “Nutter" a každému to musí nutně přijít naprosto přirozené. Stejně jako celá tato nahrávka. Nemá totiž sílu jen v chytře složených skladbách, které obsahují funkční refrény, ale I v tom, že je uvěřitelná a hraná s láskou k té konkrétní hudbě.
|
