S bývalými mistry světa v nevázaných chlastacích halekačkách nějak přestává být sranda. Zvážněli, jsou přemýšlivější. K tomuto trendu se finští Korpiklaani sice přiklonili už na tři roky starém albu „Noita“, na aktuální novince „Kulkija“ však zacházejí ještě o pěkných pár kroků dál. Vzhledem k tomu, že myšlenkové téma alba je zaměřeno na návrat k přírodě, přirozenost a čistotu, tak se tenhle postup v podstatě nabízí. A mrkněte na obálku desky, ačkoliv Korpiklaani nikdy neměli kdovíjak bouřlivé covery a sázeli v nich spíš na výpravnost a atmosféru, z letošního obrázku dýchá klid, rozvážnost a mír jako dosud nikdy. A byť samozřejmě Korpiklaani úplně nerezignují na to, co je proslavilo, tyhle zmíněné vlastnosti jsou najednou daleko dominantnější.
Stejně jako příspěvky houslí a harmoniky, které mnohdy hrají důležitější roli než řezavé kytary, šlapající rytmika, o humpoláckém halekání ani nemluvě. Paradoxem je, že tahle až nezvykle vážná tvář kapely má v sobě má obrovský potenciál, jak ukáže neskonale melancholická „Harmaja“ (byť se pomalým melancholickým kousků Korpiklaani v minulosti nevyhýbali, takhle hluboko do pocitů se snad ještě neponořili) se spoustou vzrušujících detailů (jasně, sledujte lidovkové čarování), které ohromně sluší drsná finština i kolébavě neotesaný zpěv. Problém je, že z ostatních pocitovek sice sálá klid, vyrovnanost a čistota, ale už zdaleka se Korpiklaani tak intenzivně pocitově neobnaží. Skočnějším kouskům trochu schází ten dřívější neurvalý drive, přesto „Kotikonut“, ve kterém se ve velmi uvolněné melodii krásně prolínají melancholie i optimismus a živelně laskavý Jonneho hlas vás naprosto přirozeně strhne k pohupování (a zase se nechte pohladit i tím posledním detailem rozverné harmoniky či brumlavé basy), je druhým nejvýraznějším momentem alba. Pobaví lehká teatrálnost v Jonneho hlase, vystřídaná medvědím bručením sborů v „Korppikalliota“, překvapí dětský sbor v jinak hodně těžkopádné „Sillanrakentaja“, to, že aktuální forma smíškovství kapely hraje na trochu rafinovanější způsob, než jen na první signální, prozradí živá „Kuin korpi rukkuva“ s šantánovým plížením se v rytmu tanga, výpravné ambice představí proměnlivá (a nejdelší v dějinách kapely) skladba „Kallon Malja“, která je dokonalým obrazem toho, v jakých hlavních polohách se „“Kulkija“ odehrává.
Tohle všechno se dá shrnout do konstatování, že Korpiklaani jsou jiní… Se svým „Poutníkem“ se vydali na podobou „duchovní“ cestu jako ruská Arkona, i když v jejich případě jde spíš než sázku na mohutnou atmosféru o prostotu písničkářství. Což je docela škoda, protože lesní mužíci jsou na jedné straně strašně silní, když plně vsadí na ryzí atmosféru, na straně druhé vzpomeňte na to, jaké měla jejich hudba grády, když se nevázaně skotačilo a křepčilo. „Kulkija“ zůstává z velké části někde uprostřed. A víc než sedmdesátiminutová nálož je za této konstelace velmi náročná.
|
