Uriah Heep žijí, i když už jim táhne na pátý křížek. Ba co více, z legend světového hard rocku jsou jedni z nejplodnějších, protože aktuální nahrávka je už jejich jubilejní, pětadvacátá. Navíc se nijak neprotahují ani pauzy mezi jednotlivými alby a proto desetileté rozmezí mezi „Sonic Origami“ a „Wake The Sleeper“ můžeme brát jako výjimku. A co vlastně na tom, že začátky si už pamatuje pouze kytarista Mick Box, vždyť zpěvák Bernie Shaw a klávesista Phil Lanzon už po jeho boku stojí více než třicet let. Oni jsou dnes prostě Uriah Heep a přestože novější desky nemají a ani nemůžou mít takový dopad jako měly klasiky „Look At Yourself“ či „Demons And Wizards“, svou kvalitu si udržují stále.
Proto by asi jen blázen čekal, že na „Living The Dream“ přijdou tihle zasloužilci s něčím, co by vyjelo z dávno hlubokých kolejí. Obdivuhodné na Uriah Heep je, že sice už jedou třetí desítku své diskografie, ale stále dokáží nabídnout něco, co jejich příznivec dokáže ocenit a něco, co se sice nedá měřit s absolutní klasikou, ale stojí jen krůček za ní. Bylo to tak v případě posledních dvou desek „Into The Wild“ a „Outsider“ a je to tak i s „Living The Dream“. U té je totiž jasno hned při úvodní naprosto nezaměnitelné souhře Boxovy kytary a Lanzonových kláves, které otevřou úvodní skladbu „Grazed By Heaven“. Ta potěší svým návalem energie a výborným refrénem, že si až říkáte, kam na to ti Uriah Heep chodí…
Právě „Grazed By Heaven“ vychází z toho nejtradičnějšího rukopisu kapely a je skladbou, která by se neztratila ani na těch nejklasičtějších deskách. Není však zdaleka jedinou skladbou této kolekce, která stojí za poslech a zaznamenání. Z těch nejlepších určitě musíme jmenovat riffovou „Knocking At My Door“, kde Box vystřihl jednu z nejlepších vyhrávek na desce. Dále pak je nutné zmínit hravou „Rocks In The Road“, která se po normální části zvrhne v druhé půlce do instrumentální exhibice, kde opět hraje prim Box a Lanzon. Zajímavá je rovněž „It`s All Been Said“, která si pohrává s kontrasty tvrdých kytar a jemnějších pasáží, což tuhle skladbu opět řadí mezi ty, jenž využívají nejklasičtější atributy Uriah Heep, přičemž si možná lehce vzpomenete na slavou „July Morning“. Vydařila se i závěrečná „Dreams Of Yesteryear“, kterou sice otevře trochu laciný riff, ale skladba pak roste v polobaladickém tempu do gradujícího finále.
Naproti tomu druhá balada „Waters Flowin`” působí klišovitým dojmem, zejména při použití nefunkčního refrénu. Ten trochu drhne i v titulní “Living The Dream”, začínající právě zpívanou částí, která se však podle očekávání nerozjede svižným tempem kupředu, ale pohybuje se spíše v zatěžkaných pomalejších tempech. Jenže to jsou jen takové male vady na kráse této desky.
Desky, u které už je skoro neuvěřitelné, že vůbec vyšla a že se povedla takovým stylem. I díky ní jsou dnes Uriah Heep, snad spolu s Deep Purple a UFO, jednou z mála klasik hard rocku sedmdesátých let, která ještě plně funguje a je na ní spoleh. Pokud se budeme bavit o srovnávání samotných desek z pozdního období tvorby těchto Britů, můžeme říct, že “Living The Dream” je pravděpodobně nejlepším kouskem od alba “Sea Of Light”, které však vyšlo už v roce 1995.
|
