„The Night Of Warlock“, „Celebrate“, „25 Years“..., již z tohoto krátkého výčtu názvů skladeb jedenáctého (zahrneme-li do počtů i neřadové „Classic Diamond“) sólového alba zpěvačky Doro Pesch je zjevné, že tato na dobu svých začátků (vlastně i dobu nejvýraznějšího úspěchu) stále ráda vzpomíná. A byť tento výčet může trochu svádět k tomu, že Doro už plně a definitivně naskočí na warlockovskou vlnu, nestalo se tak. Možná je to škoda, protože po předchozím velmi dobře přijatém albu „Warrior Soul“, které se této stylizaci vůbec nebránilo, se podobný krok nabízel a z těch pár přímých spojení na léta osmdesátá na aktuálním albu je navíc zjevné, že tohle je ta pravá Dorotčina parketa. Nicméně Doro to opět vzala trošku jinudy. A tak jako pokaždé, když došlo na „experimenty“ (je hodně odvážné takhle nazývat drobné posuny ve výrazu), na „Fear No Evil“ opět dojde na občasné klopýtání.
To se projevuje především těžkopádností a neobvyklou neobratností zejména v první polovině desky (Doro sama si v dobových rozhovorech pochvalovala těžkost a hutnost skladeb…). Už úvodní „The Night Of Warlock“ je snad až nezvykle průhledná a strašně snadno odhadnutelná stereotypní záležitost, u které lze kvitovat nenápadně štípající kytaru a jistou pichlavou jedovatost v Dorotčině hlase (leč kde dávné adrenalinové časy jsou), ale třeba sborový chorál je nezvykle opatrný a bezzubý, díky čemuž skladba působí docela ospale. Následná „Running From The Devil“ s výhružně sekaným riffováním se drží středního tempa, které prostě zní příliš jednotvárně, skladba se nikam nevyvíjí, ani nehrne a zemitě uštěkané kytarové sólo ten monolitický dojem ještě zesiluje. Parta, která se sešla v „Celebrate“ (Floor Jansen, Biff Byford, Sabina Classen, Angela Gossow, Veronica Freeman, Liv Kristine, Ji-In Cho,…) naznačuje, že právě tohle měl být patrně nejambicióznější kousek kolekce, nasvědčuje tomu i vykřičitelně rozjásaný refrén, ale jede se spíš na efekt a prvoplánovost, než že by tahle píseň měla kdovíjaký potenciál strhnout.
Plné probuzení přijde v živočišně neurvalém pulsujícím kousnutí od Warlock (ještě před tím se téhle energii přiblíží „Caught In The Battle“, srážená však hodně primitivním textem a vlastně i celkovým provedením) v „On The Run“, v přímočaře odsýpajícím šlehnutí s dobře vypointovaným refrénem a s šikovně sólující kytarou. Že na skvělé duety má Doro čich, předvede v poetickém „Walking With Angels“, spolupráce jejího přímočarého hlasu s elegancí Tarji Turunen k sobě dokonale pasuje, sekané frázování a nabroušený zpěv v „I Laid My Head Upon My Sword“ má v sobě tu dávnou nekompromisní energii, kříženou s velmi přístupnou melodičností.
A tím končí výčet toho podstatného, zbytek alba nepřinese už nic pamětihodného, ba co hůř, celkem nezáživné finální „25 Years“ je z ideové kategorie těch, které lze uvěřit snad jen Dorotce, od kohokoliv jiného by podobné vyznání znělo naprosto tendenčně a prvoplánovitě.
Charakteristika tohoto alba je jednoduchá – už bylo hůř, už bylo i líp. Doro nikdy nehrála na nějakou složitost, toho se drží i na tomto albu a ve třech případech jí to stoprocentně vychází, zbytek působí poměrně tuctově. Nicméně ti, kteří někdy přísahali na kouzlo Dorotčina hlasu, nejspíš zklamáni nebyli. Po předchozím albu „Warrior Soul“ však byla další albová položka přece jen trochu rozčarováním.
|
