Ratt zažívali něco, co dosud neznali. Kritika se po vydání „Dancing Undercover“ k nim otočila zády a horem dolem poukazovala na skutečnost, že od debutu „Out Of The Cellar“ kapela neudělala žádný, byť jen malý, krok kupředu. Na přetřes také přišly koncertní výkony Stephena Pearcyho, který působil unaveným dojmem a dynamit v jeho hrdle jako by nebyl už tak třaskavý jako před pár lety. Prohlubovali se rovněž problémy s Robbinem Crosbym, jenž stále více zabředával do drogové závislosti, která mu už bránila v plné skladatelské práci. Pozici sólového kytaristy tak už definitivně převzal Warren DeMartini, který Crosbyho postupně nahrazoval i v roli skladatele.
Klesaly i prodeje desek, protože oproti „Out Of The Cellar“ a „Invasion Of Your Privacy“ vykázala „Dancing Undercover“ jen platinové číslo, což bylo pro kapelu, která byla zvyklá na mnohem větší tržby, trochu šok. V této neutěšené situaci nastoupila začátkem roku 1988 do losangeleských studií a jen sledovala, jak najednou jejich někdejší předkapely jako Poison žnou jeden úspěch za druhým a nahrazují je v roli miláčků MTV. Navíc, co bylo horší, Ratt do studia zamířili prakticky s prázdnýma rukama. Většina materiálu tak vznikala až na místě a proto u většiny skladeb je jako spoluautor podepsán producent Beau Hill.
Nepřipravenost kapely a tlak okolí se na „Reach For The Sky“ podepsal měrou vrchovatou. Přestože album startuje velmi slibně slušnou „City To City“ s hypnoticky zrychlujícím se tempem, na kterou navazuje hitová „I Want A Woman“, věci se brzy začnou kazit. Dobře ještě působí „Way Cool Jr.“, do které (snad jako první skladby své kariéry) Ratt pustili jiné vlivy a její vyznění je spíše bluesové, navíc podpořené skřípavým saxofonem, ale pak už je definitivně po slávě.
Následující skladby „Don`t Bite The Hand That Feeds“ a „I Want To Love You Tonight“ ale vykazují tak silné známky opotřebovanosti a nedostatku invence, že slibný začátek desky sráží hluboko k průměru. Když se zdá, že by kapela mohla ještě zvednout hlavu se svižnou „Chain Reaction“, jež ale v porovnání například s „Body Talk“ vyznívá trochu bezzubě, přijde finále, které opět Ratt jako kdyby neměli plně ve své režii. Na věcech jako „No Surprise“ nebo „Bottom Line“ je znovu jasně slyšet, že byly spíchnuté horkou jehlou a že šlo vlastně jen o to naplnit požadovanou kapacitu desky…
…desky, která by v každé jiné době znamenala pro každou jinou kapelu jistou smrt. Jenže tehdy byl hair metal na svém absolutním vrcholu a proto, i když Ratt už nestáli přímo na jeho špici, kapelu vzali fanoušci ještě na milost. “Reach For The Sky” Pearcyho partě vaz nezlomila, ale varovný prst byl vztyčen. Kapele se ale stále ještě dařilo živě, koncerty pro ně otvírali party jako Great White, Kix a Warrant. Posledně jmenovaní jim také ale brzy měli přerůst přes hlavu...
|
