„Raise your fist in the air– Raise your fist
Raise your hands up higher– hands up high“
Doba, kdy Doro Pesch svojí tvorbou překvapovala, byla už dávno pryč. Doba, ve které Doro těžila z na první pohled prvoplánových agitek je zjevně neomezená. A na otázku, které období kariéry bylo v další tvorbě vhodné upřednostnit a vytěžit z něj maximum (což ostatně vyvrcholilo na letošní novince) odpovědělo v roce 2012 i album „Raise Your Fist“. Tenhle suchopárný popis má v podstatě zdůraznit ten hlavní pocit, který z alba „Raise Your Fist“ sálá – Doro se drží osvědčených postupů a tahle deska nemá potenciál nabídnout jakékoliv překvapení. To, že jsou na desce skladby silné i slabé, to, že dojde na angličtinu i němčinu, to, že se na albu objeví zajímaví hosté, to, že se zde najde přehršel nezbytných klišé, to všechno je přece u Dorotky naprosto normální a obvyklé…
Doro se netajila tím, že chtěla desku udělat o něco tvrdší a znovu šťouchnout do let osmdesátých. Ještě někde na půli cesty zůstává úvodní „Raise Your Fist In The Air“, která s tradičním agitačně vyzyvatelsky skandovatelným motivem naplní povinnost úlitbu fanouškům a nedělá to vůbec špatným způsobem. To zásadní z tohoto alba přijde s nejagresivnějšími položkami – nekompromisní „Take No Prisoner“ je skvěle našlápnutá a Doro až neurvalá, sugestivní užití pseudosirén je hodně povedené a škoda jen mírně hluché instrumentální pasáže, ve které se energie poněkud rozmělní, chytlavě riffová „Revenge“ má jasný tah na bránu, nakopávající bicí i velmi dobrou sólovou kytaru a dělá čest rčení o síle jednoduchosti. Špatně nedopadne ani houpavá „Grab The Bull (Last Man Stnading)“ s hostujícím Gusem G., jejíž hučící sbory a velmi přehledně pumpující tempo opět táhnout Doro do minulosti. To druhá položka, ve které Doro představí dalšího excelentní hosta, tedy poměrně strohá a unavená balada „It Still Hearts“ s účastí Lemmyho Kilmistera těží spíš ze jména slavného parťáka, než z kdovíjaké emotivnosti, podobné pokusy dopadly v minulosti daleko lépe. Baladám tak nakonec vévodí „Engel“, kterou decentní klávesy táhnou až kamsi k náladám rakouského popového kolegy Falca. V úvodu pomalou „Hero“ nezbaví obyčejnosti ani odvolávání se na památku Ronnieho Jamese Dia (a dokonce ani účast dávného spolupracovníka z dob Warlock Joeyho Balina), kterému je skladba věnována, ani fakt, že se docela svižně rozkošatí, tohle je přesně ta již x-krát obehraná sázka na jistotu (i přes velmi emotivní Dorotčiny komentáře na její adresu). A skladeb, které by si vysloužily podobné hodnocení, je vlastně dobrá polovina, naštěstí na úroveň prázdné „Freiheit (Human Rights)“ (je až s podivem, jak bezzubě podobná témata mohou dopadnout…) žádná z nich neklesne.
K úvodnímu výčtu toho, na co se dá u blonďaté dračice s nezaměnitelným hlasem a neutuchajícím entusiasmem spolehnout, by se mohlo připojit i konstatování, že poslech většiny položek její diskografie je jako na houpačce. Na „Raise Your Fist“ se sice ocitneme na cestě nahoru častěji, než na desce minulé, ale zejména díky totálně rozmělněnému závěru desky a výše zmíněným položkám (dát do závěru alba anglickou verzi „Freiheit (Human Rights)“ byl vážně zcestný nápad) není ani o sešupy nouze. Všechno tohle už to jednou bylo, ale ve finále se řada z nás přistihne u toho, jak s chutí na povel „Raise Your Fist In The Air“ tou svou pěstí k nebi zamíří, ne?
|
