Jako by tři roky staré konstatování o tom, že norští Guardians Of Time jsou zpět, bylo málo zdůrazněné, parta kolem neúnavného kytaristy Paula Olsena a křiklouna Bernta Fjellestada se hlásí o slovo se svou pátou deskou „Tearing Up The World“, která tuto tezi ještě podtrhuje. Zřejmě jednou provždy zapomeňme na jejich famózní progresivní úlet, kterým na začátku této dekády ukončili sedmiletou hibernaci a smiřme se s tím, že podstatou jejich hudby je rychlost a melodie bez nějakého dramatičtějšího kličkování. Ono to smiřování naštěstí nebude kdovíjaké utrpení, Guardians Of Time už na svých prvních dvou deskách na začátku tisíciletí předvedli, že s těmi dvěma veličinami umí obratně zacházet, před třemi lety tuto dovednost potvrdili a jejich aktuální novinka jede přesně v těchto kolejích.
Díky tomu je album „Tearing Up The World“ jakýmsi přešlápnutím na místě. Což o to, ono není od věci, když kapela piluje a zušlechťuje svůj výraz, když jednoduše cíleně směřuje svou tvorbu na ty, kterým dělá největší radost, ovšem Guardians Of Time tentokrát jedou trochu na setrvačník. Nejenže nové album nenabídne žádné překvapení (paradoxem je, že tuhle kategorii nenaplní ani hostovská účast krákora Abbatha v titulní skladbě), ale ona řada písní nemá ani přes nespornou energii tak živočišný tah a melodickou opracovanost, jako tomu bylo na „Rage And Fire“. A i když již zmíněná svižná úvodní titulka, ve které Abbathovo skřehotání působí až nečekaně přirozeně a snad ještě víc následující „Raise The Eagle“ svou akčností a živelnou přímočarostí strašně snadno vtáhnou do děje, což ještě zesílí pružnost Fjellestadových hlasivek (Berntovy výlety do přibroušených výšek jsou stylově naprosto dokonalé), přece jen tahle aura divokosti se pomalu slévá do jakési monolitosti, se kterou nejstatečněji bojuje helloweenovský refrén v „Kingdom Come“, lehký nádech Orientu v „Burning Rome“ a tajemnost v „Drawn In Blood“. Dokonce i hostování Tima „Rippera“ Owense v „As I Burn“, které vyjma až drtivé energie chybí nějaká další přidaná hodnota, tak stojí až v druhé řadě. Majitelům vinylové verze pak bonusovou živou verzí propracované skladby „Empire“ z minulého alba Guardians Of Time ještě připomenou, že když dají prostor atmosféře a zajímavým detailům, že nabídnou daleko silnější nálož, než jen při prosté sázce na kvalt a dobré (tentokrát ve většině případů opravdu „jen“ dobré) melodie. Konstatování, že z ponávratových desek je „Tearing Up The World“ tou třetí vzadu, nahrává i trochu sterilní a ne úplně jasně čitelný zvuk.
Guardians Of Time nastavují kaši z minula. Díky tomu, že dobrá polovina alba nabídne velmi slušný materiál, lže říci, že „Tearing Up The World“ je deska, která nenadchne (možná pokud patříte k těm, kteří bezvýhradně přísahají na přímočarý power metal s důrazem na rychlost, sem tam se zručně zakroucenou melodií a trvale přesvědčivým zpěvem, budete tvrdit opak), ale rozhodně ani neurazí. To konstatování, že Guardians Of Time jsou zpět má tentokrát dvojí význam – nejenže se opět (očekávaně) vrátili ke svým kořenům, ale tentokrát u toho udělali i kvalitativní krůček zpátky.
|
