Budete-li se pídit po raných létech německých Angel Dust, při poslechu jejich prvních dvou alb se nevyhnutelně doberete konstatování, že takhle to holt v Německu v osmdesátých letech fungovalo. Vždyť si vezměte debutové album Helloween, první dvě alba Blind Guardian, Scanner, svým způsobem i Running Wild a máte v ruce neurvalou, nespoutanou a nekompromisní muziku, kde energie, neučesanost, přímočarost a osobitost jsou plně nadřazeny melodiím a propracovanosti, které do tvorby výše jmenovaných interpretů začaly významně promlouvat jen o několik málo let později. A Angel Dust na tom byli (alespoň ve svých počátcích) úplně stejně, jejich debutové album „Into The Dark Past“ má v sobě tu výše definovanou DNA a od třetího alba „Border Of Reality“ posloucháte už zcela jinou kapelu. Z výše uvedených spolků měli Angel Dust cestu ke třetímu albu asi nejtrnitější, nicméně v roce 1986 kdy vyšlo album „Into The Dark Past“, se parta kolem rytmické sekce Frank Banx – Dirk Assmuth, která opakovaně a vytrvale svůj Andělský prach resuscituje, plně veze na divoké speed/thrashové vlně.
Sedmička skladeb (úvodní titulní intro se svým vláčným klimprem a varhanami přece jen důkladně klame tělem) proto kolem vás proletí jako zdivočelá střela. Riffy koušou, rytmika sprintuje, uštěkaně přiškrcené hlasivky Rommeho Keyemera (který po téhle desce zamířil k podobně divokým Risk, s nimiž už pouze jako kytarista prožil celou jejich sedmiletou éru) se ani nepokouší o nějakou přehnanou intonaci či zpěvnost (výjimkou budiž občasné přibroušení hlasivek anebo výlet do ječáku), tento element je skutečně v dané chvíli nepodstatný. Veškerá kytarová sóla jsou poměrně naivní, ale o to víc autentická, akční, živelná a o energické našlapanosti desky nejvíc vypovídá skutečnost, že Angel Dust nijak nešetří s délkou písní, pod pět minut se vejdou jen ve dvou případech v závěru alba a přitom pouze u sáhodlouhé „Gambler“ se pomaličku vkrádá myšlenka na to, jestli ta jednoduchost hudebních nápadů – i přes sloganovitě výrazný refrén - je dostatečně výživná na téměř osmiminutovou plochu. Odpověď není jednoznačná, přece jen „Gambler“ byla jednou z mála skladeb, ke které se Angel Dust po prvním reunionu vraceli na koncertech, i přes to, že sami členové si byli vědomi toho, že novým fanouškům staré skladby příliš mnoho neříkají.
Z téhle desky v rytmu dřevního a neohebného speedu s přesahy do thrashmetalu vám v hlavě zůstane spíš než kterákoliv ze skladeb především divoký chaos a strhující energie. A přes všechny (z dnešního pohledu) možné nedostatky je coby výpověď doby „Into The Dark Past“ dokonalé (pochopitelně, že přes uši práskne i špinavý zvuk). Takhle holt v Německu přicházely na svět party, které v pozdějších letech výrazněji promlouvaly do dějin melodického power metalu.
|
