Že by Electric Boys, tito švédští matadoři hard rocku načichlého hair metalem a funk rockem, byli nějací dostihoví přeborníci ve vydávání alb, to se tedy rozhodně říct nedá. Za třicet let existence totiž přichází teprve se šestou desku, ale k dobru jim je nutné přiznat, že ani jedno z předchozích pěti alb nikdy nešlo někam směrem k průměru a už debutem „Funk-O-Metal Carpet Ride“ nastavili laťku tak vysoko, že svou svéráznou hudbou mohli udělat díru do světa. To se ale nestalo a když pak základní dvojice Conny Bloom a Andy Christell dostala místo v sestavě kultovních Hanoi Rocks při jejich časově ohraničeném comebacku v minulé desetiletce, zdálo se, že Electric Boys to mají nadobro spočítané.
Jenže Hanoi Rocks nakonec vyšuměli a utopili se ve vzájemných sporech dvou kohoutů Michaela Monroea a Andy McCoye a Electric Boys tak opět přišli na řadu. A to je jedině dobře, protože obě dosavadní comebacková alba „And Them Boys Done Swang“ a „Starflight United“ byla přinejmenším velmi slušná díla, která si rozhodně zasloužila větší pozornost, než se jim dostalo. I když oproti původním třem deskám ubylo experimentálních vlivů a na povrch spíše vystupovaly hardrockové tendence, specifický styl kapely byl stále ještě dost dobře rozpoznatelný, stejně jako charismatický projev Connyho Blooma.
Proto také nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo být u novinky „The Ghost Ward Diaries“ jinak. A vězte, že není. Ba právě naopak. Novinka totiž představuje ještě vyspělejší a vypilovanější kolekci, než tomu bylo u předchozích dvou alb a na desce je jasně slyšet, že čtyřletý rozestup mezi ní a minulým počinem byl rozhodně pro dobro věci. Novinka je totiž správně vyzrálá a každá zde zastoupená skladba má své opodstatnění. Vysokou kartu vynese hned otvírák „Hangover In Hannover“, což je ostrá hardrocková jízda, které nechybí silný refrén a pořádné kytarové sólo. Podobně ostrým kouskem je instrumentálka „Swampmotofrog“ a motorkářským rockem načichlá „First The Money Then The Honey“, jenž disponuje stadionovým refrénem, ale i riffem, který by slušel i takovým Motörhead.
Největší sílu ale Electric Boys vždycky měli, když upřednostňovali jiné vlivy než jen hardrockovou přímočarost. Proto zde stojí skladby „There She Goes Again“ a „You Spark My Heart“, ze kterých vyloženě tryská hitový potenciál. Pak je tu opět exkurz někam k vodám funk rocku v podobě „Love Is A Funny Feeling“, kde Electric Boys připomenou své začátky, kdy je evropský tisk přirovnával k mixu Mötley Crüe a Red Hot Chili Peppers. I díky těmto skladbám lze lehce přehlédnout trochu slabší položky z druhé poloviny alba „Rich Man Poor Man“ a „Knocked Out By Tyson“, navíc, když je samotné finále korunované takřka geniální skladbou a nejlepší položkou celé kolekce „One Of The Fallen Angels“, což je až do jistého okamžiku naprosto bezprecedentní popmetalová hymna, která se ale ve své poslední minutě a půl zlomí do zhušťujícího se kakofonického lomozu, z nějž vystupují kostelní chorály. Velmi působivé…
Díky výše vyjmenovanému je možná už teď jasné, že Electric Boys předkládají jednu ze zásadních desek letošního roku. Ukazují tak záda celé skandinávské konkurenci, která je po boomu na začátku tohoto desetiletí stále ještě velmi silná. Electric Boys jsou ale staří mazáci, kteří pořád mají potřebu své následovníky školit. A jde jim to na výbornou…
|
