When the night drops its cloak, sings my voice mild and mellow,
Comes to me from our folk, an offhand cradle song…
Úvodní sloka závěrečné písně „Green Lullaby“ z jedenáctého alba španělských kdysi metalových (a jedno, jestli symfo nebo power, ke všemu můžete doplnit čas minulý) Dark Moor je jakýmsi skrytým návodem, co čekat od desky „Origin“, přičemž základ je třeba hledat v pojmech „mild“, „mellow“ a v neposlední řadě i „folk“. Pokud jste tři roky staré album „Project X“ chápali jen jako jednorázový experiment, zapomeňte. A vlastně můžete nyní i škrtnout prvních dvacet života Dark Moor, protože hledat spojnice na historii kapely (v podstatě i včetně alba „Project X“) je s albem „Origin“ víceméně vyloučené.
Budete-li hledat nejrockovatější momenty alba, doputujete až k riffu (s velmi jemným soundem, i tak posloucháte jednu z „nejostřejších“ pasáží alba), ze kterého jsou cítit popíkové nálady Kiss – „In The Middle Of The Night“ má velmi zpěvnou melodii, měkounké klávesy a až archaicky nasládlé vokály, na šlapavou Kiss-náladu se dá tančit i v decentní a uhlazené „Mazy“, jejíž refrén je v podstatě přesným zrcadlem současného výrazu kapely. Jak je snadné si představit, že by kluci dokázali ústřední slogan napěchovat výbušnou energií, oni se však radši pohupují na sladké zpěvnosti. Kdo by ještě před pěti lety čekal od Dark Moor klasický sedmdesátkový hard rock („Holy Geometry“), kdo by u kapely hledal čistou etnickou folkovinu (asociace na Blackmore´s Night s cikánskými či španělskými rytmy, posílenými jižansky udrnčenou angličtinou v „Raggle Taggle Gypsy“), kdo by čekal vánoční náladou nasycenou ukolébavku („Greeen Lullaby“), koho by nepřekvapily dudy a útok na téměř queenovskou eleganci se zjevným zdůrazněním země svého původu (úvodní „Birth Of The Sun“), kdo by tušil, že budou Dark Moor kombinovat ryzí folk s pompézností a špetkou vzdušného vokálního proplétání á la Trans-Siberian Orchestra (výborná „And For Ever“?)?
Všechny ty výše popsané tváře zvládají Dark Moor s lehkostí, jen je možná škoda, že Dark Moor nevydali tuhle nejhodnější desku svojí diskografie pod jiným názvem, protože příznivec starých časů musí být přinejmenším totálně zmaten (a že bude řada těch, které „Origin“ bez milosti sestřelí, na to si klidně vsadím). Ale když jste schopni přijmout fakt, že Dark Moor mají velmi blízko k lidovosti a že jejich výrazové prostředky jsou o světelné roky jemnější (něco mezi soft folkem rockem a popem) a zcela jinde, než tomu kdy bylo v minulosti, tak třeba oceníte, že jejich zacházení s melodiemi je stále velmi (opravdu velmi) zručné, principála Enrika Garcíu jeho kytarová šikovnost neopustila a Alfred Romero (jehož hlas je aktuálně snad ještě sametovější, než hlas Georga Neuhausera ze Serenity) svou pozitivní vokální elegancí tuhle desku naprosto rozsvítí. Takže trochu schizofrenní závěr zní – hledáte-li na desce cokoliv, co se pojí se jménem Dark Moor, je to kruté rozčarování. Posloucháte-li muziku bez toho, abyste se pídili po jejím „původu“, je „Origin“ pohodově nenáročná a uvolněně milá oddechovka. Vyberte si, který z pohledů je vám bližší…
|
