Euforie v táboře Metal Church trvá, i když to s kapelou ještě před pár lety vypadalo bledě. Celá minulá desetiletka, kdy za mikrofonem byl Ronnie Munroe, se nedá považovat v rámci diskografie kapely za tu nejvydařenější a proto mediálně přetřásaný návrat ztraceného syna Mikea Howea z roku 2015 vrátil Metal Church opět do světla zájmu. Není divu, byl to právě Howe, která zažíval s kapelou na přelomu osmdesátých a devadesátých let velké úspěchy a kdy především na desky „Blessing In Disguise“ a „The Human Factor“ se dodnes přísahá jako na největší skvosty diskografie kapely. Prostě zpěvák dělá tvář kapely a v případě Howea a Metal Church tato definice platí beze zbytku.
Když v roce 2016 vyšla deska „XI“, znělo to jako výstřel ke startu. K novému začátku. Album vycházelo v době, kdy se kapela opájela znovunalezeným spojením s Howem a proto sem tam na nějaký přehmat, který se na desce ukázal, se nebral zřetel. Fanoušci byli spokojeni, že je jejich oblíbený frontman zpět a že mají nový materiál, kde mohou slyšet jeho hlas. Nadšení z tohoto spojení a z předloňského alba už trochu vyprchalo, neboť se ukázalo, že deska je sice velmi dobrá, ale přece jen není tak silná, jak se v prvních měsících zdálo. Než by začal hlodat červíček pochybnosti, je tu kapela s dalším materiálem „Damned If You Do“. I tentokrát míří do terče, jenže teď jde střela takřka do černého.
Pokud „XI“ znamenala, že Metal Church svým fanouškům dávají příslib nových, zářivých začátků, „Damned If You Do“ je v tom definitivně musí utvrdit. Kapela totiž předkládá velmi přesvědčivý materiál, který staví na základech, jenž Metal Church sami položili v osmdesátých letech, ale klade větší důraz na samotný songwritting a vytahuje melodie, které by se klidně mohly hodit na album „Hanging In The Balance“. Tehdy byla kapela kritizována za větší příklon k hardrockovému soundu, ovšem s odstupem času je třeba uznat, že tehdejší kabátek jí slušel a když vlivy této desky probleskují i novinkou, rozhodně to není na škodu věci.
Základ samozřejmě tkví v klasickém heavy metalu nebo americkém pojetí power metalu (jehož jsou Metal Church jedni ze zakladatelů), ovšem když na kovové riffy titulní „Damned If You Do“ kapela naroubuje líbivý, striktně rockový refrén, zní to přirozeně a přitažlivě. Stejně jako v pravděpodobně nejlepší věci celé desky „Revolution Underway“, kterou uvede akustická kytara, aby pak slovo převzaly úderné riffy, jenž kapelu dovedou k dramatickému refrénu. Ten když pak vystřídá epická vsuvka se skvělou vyhrávkou kytaristy Kurdta Vanderhoofa, je to jeden z vrcholných okamžiků nejen nové desky, ale celé kariéry Metal Church.
Velmi silné záležitosti jsou rozhodně i „The Black Things“ a zběsile riffová „Guillotine“, jenž se pohybují ve striktně metalových vodách, ale jsou prosty veškeré urputnosti, která tento styl tak často doprovází. Další vrchol kolekce pak následuje s dvojicí „Into The Fold“ a „Monkey Finger“, které kontrastně představují v prvním případě syrový metalový kus se štěkavým Howeho projevem a v případě druhém spíše hardrockovější věc, které dominuje hybné tempo a skoro až popmetalový feeling. Na rozdíl od těcho velmi silných věcí nelze nezmínit závěr desky, kdy jako kdyby kapele docházel dech, protože „Out Of Balance“ disponuje otravným refrénem a závěrečná „The War Electric“ je jen chudičkou kompozicí, která by se hodila na desku nejlépe ve formě bonusu.
I přesto je „Damned If You Do“ náramně vydařeným albem, které se hrdě může zařadit mezi ostatní desky, které s Metal Church nazpíval Mike Howe. Pokud se se jménem kapely v minulých letech někdy až dost povážlivě hazardovalo, v současnosti má opět Kovový chrám takový lesk, jaký si zaslouží.
|
