Pink Cream 69. Pro příznivce hard rocku jedno z velmi důležitých jmen světové hudební scény. Kapela, která za třicet dva let svojí existence vydala dvanáct řadových alb a prošla velmi bouřlivým vývojem, aby si postupně našla svůj osobitý styl, ve kterém dnes už hraje trochu na jistotu (nicméně stále velmi jiskřivou). Kapela, o jejímž charakteru svědčí fakt, že za ta dlouhá léta má v dotazníkové položce „bývalí členové“ uvedena pouze tři jména (a navíc jedno z nich je jakýmsi vedlejším produktem krátkodobého bádání po novém zpěvákovi v asi nejkritičtějším období života kapely). Nejen díky působení v domovské kapele, ale i díky dalším rozličným aktivitám (ať už jde o nepřehlédnutelné spolupráce, manažerskou či producentskou práci) se členové Pink Cream 69 zapsali v hudebním světě velice významným způsobem, až by se jejich spojení dalo nazvat (trochu zprofanovaným pojmem) all-star seskupení. Na rozdíl od některých umělých projektů je však u Pink Cream 69 naprosto zásadním elementem jejich postavení společná historie.
Ta se začala psát v roce 1987. Parta ve složení Dennis Ward, Alfred Koffler, Kosta Zafiriou a Andi Deris (nebývalo úplně zvykem, aby se kapely v toto období profilovaly z muzikantů různých národností, zde se sešly rovnou tři) se ke svému prvnímu albu propracovali během dvou let a jeho charakter asi nejlépe vystihuje glosa basáka Dennise Warda – „byli jsme plní energie…“. Doplňte k tomu důraz na velmi zpěvné melodie, výrazné refrény, kytary natolik ostré a bicí natolik razantní, aby kapela měla silný potenciál oslovit příznivce optimistického melodického rocku, ale aby přitom nezaplašila holky, na které musela zabírat vizáž čtyř vysmátých kudrnáčů. Tohle bylo období, ve kterém u Pink Cream 69 vypadalo všechno idylicky a přitažlivě. Taková byla i jejich tehdejší tvorba, která neměla příliš daleko k raným albům Bon Jovi -melodika, energie i charisma výrazného a poměrně pronikavého hlasu Andiho Derise jsou z hodně podobného těsta.
Třináct kousků (vinylová verze byla o tři chudší), které eponymní debutové album přináší, už jasně prozrazuje nejen čich kapely na hitovost (na něm má významný podíl i producent Dirk Steffens, jenž byl pro první období života Pink Cream 69 velmi důležitou osobou), ale i hráčskou vyzrálost – ta o pár desetiletí v podstatě vytlačí aktuální mladický zápal a postupně se stane jedním z nejzásadnějších elementů Pink Cream 69. Vybírat z menu alba „Pink Cream 69“ ty největší pochoutky není vůbec složitá práce – úvodní chytlavě vzdušná „Take Those Tears“ s parádní spoluprací sborů a sólového zpěvu v refrénu, s výbornou gradací, syrovým kytarovým sólem a krásně ubrumlanou basou spolehlivě chytne za uši na první dobrou, nasládle hymnická „One Step Into Paradise“ s dramatickou kytarou, velmi silným refrénem (opět nejde neupozornit na skvělé sbory) a dráždivým zvolněním v plíživé pasáži má velmi působivou atmosféru, kousavá kytara i šlapající basa v poměrně našlápnuté a v refrénu sloganovitě uřvané „Welcome The Night“ představují temnější tvář kapely, popíkově melodická bezprostřednost v „I Only Wanna Be For You“ má taneční ambice, nezbytná balada „Close Your Eyes“ v sobě má tu správnou dávku nesentimentální plačtivosti, pohodová rockovka „“Parasite“ těží z velmi neposedného základu a dokonce i „Child Of Sorrow“, coby jednu z bonusovek, lze pro její ležérní atmosféru, přecházející do výrazné dramatičnosti (je nutné ještě zdůrazňovat parádní kooperaci se sbory?) bez mrknutí oka zařadit mezi velmi silné skladatelské chvíle kapely.
Z hlediska pozdějšího vývoje Pink Cream 69 je však na místě připomenout, že na debutovém albu autorsky jednoznačně dominuje zpěvák Andi Deris, který na ve výše zmíněném seznamu bývalých členů kapely zaujímá velmi důležitou pozici…, po vydání debutového alba Pink Cream 69 to však vypadalo tak, že na jejich rozesmáté obloze se nemůže objevit žádný mráček.
|
