Potkali se v Brazílii. Byť jejich jména naznačují, že své prapůvodní kořeny ani jeden z manželské dvojice Marcelo Kaczorowsky – Vivs Takahashi v této jihoamerické zemi jen tak snadno nedohledá, společné hudební vize zde začali budovat před dvěma lety a jejich vyvrcholení přišlo na podzim loňského roku, kdy pod hlavičkou FlowerLeaf vydali svou prvotinu „Stronger“. Která je tak trošku hrou na schovávanou, protože vyjma ústřední dvojice, v níž Marcelo hraje na basu a Vivs zpívá, Flowerleaf veřejně přiznávají pouze hostovskou účast Mariny LaToracca (Exit Eden, Phantom Elite) a Myleny Monaco (Synaya) a producentskou, aranžérskou a kytarovou výpomoc Raphaela Gazala (Pastore, Bulletback).
„Stronger“ by mohlo být považováno za jakési zrcadlo symfonického power metalu s ženským hláskem v čele, protože FlowerLeaf nás protáhnou po rozličných podobách tohoto stylu (a pochopitelně, že žonglování s odkazy na tahouny žánru není úplně od věci). Co je asi zásadní – byť samozřejmě FlowerLeaf o symfoničnost x-krát zavadí, nepodlehli opulentnosti a touze po načančanosti a většinou ji servírují v hodně střízlivé formě. I nezbytné výlety do operních výšek jsou podávány natolik umírněně (navíc nutno zdůraznit, že Vivs umí zpívat a její hlas je velmi příjemný), aby do protivnosti doputovaly pouze v jednom případě. S melodiemi umí FlowerLeaf zacházet dostatečně obratně, nebojí se občas i zlehka přitvrdit, takže jejich „Stronger“ může lákat i na určitou pestrost. Problém, který paradoxně zdůrazní působení hostujících pěvkyň, tak vlastně může být jen v tom, že když už na to přitvrzení dojde, tak Vivs s výrazem hodné holky svým hlasem úplně nekoresponduje s okolním děním a v těch akčnějších momentech se FlowerLeaf pocitově trochu perou sami se sebou.
Velmi ambiciózně zní závěrečná „We Will Stand“, která koketuje s agresivitou, ale nejde až do těch nejostřejších poloh na albu, v momentě, kdy byste mohli začít dumat nad výše zmíněným problémem, se do věci vloží živelná Marina a společně si obě dámy hlasově opravdu parádně sednou, živou melodii umocňuje chytře využité symfokoření i závěrečné smyslné proplétání hlasů. To kooperace s chlapácky uchroptěnou Mylenou ve svižné „Not My Fault“ je daleko kontroverznější, právě v této písni totiž ve finále Vivs vsadí na hodně vysoký a teatrální hlas, což veškerý tah této písně docela spolehlivě přizabije. Z negace výroku o problémech s přitvrzením logicky vyplývá, že drží-li se FlowerLeaf křehčích a zasněnějších poloh, nemohou šlápnout vedle – „Grain Of Sand“ (první skladba, kterou Vivs a Marcello pro album připravili a z níž oprávněně čerpá i samotný název alba) se svým piánem, houslemi i posmutněle něžným slavíčkováním Vivs to plně potvrzuje, stejně jako zasněná pocitovka „The Flower And The Leaf“ v duchu Evanescence. Nejvyšší doporučení však směřuje ke skladbě „Tupana“ - příjemně dunivý spodek (zvuk není žádná špína, ale přece jen proti moderně průzračným nahrávkám je trochu zastřený), lehká tajemnost, písničkářsky melodická prostota a zpěv portugalštině skvěle navodí domorodou atmosféru (text vypráví o řece Tupana v Amazonii).
„…Lidé zapomínají, že nejsou dokonalí. Zapomínají milovat a vážit si věcí, které jsou opravdu důležité. Zapomínají, že můžeme být sami sebou, můžeme mít vysoké sny a můžeme se snažit jich dosáhnout…“. To je poselství, které chtějí svým albem FlowerLeaf sdělit. Svůj sen si zjevně splnili a nedopadlo to vůbec špatně.
|
