Soutěž o největšího narcise a samohona v metalu má od loňského listopadu nového jednoznačného kandidáta na vítězství. Frontman kdysi metalových Virgin Steele se po neúspěchu tři roky starého (a nepovedeného) alba „Nocturnes Of Hellfire & Damnation“ patrně zbláznil a rozhodl se své příznivce umlátit kvantitou. Vydat v době, kdy zjevně nejsem zrovna v kdovíjaké tvůrčí formě hned tři nová alba, jejichž celková hrací doba dosahuje bezmála čtyři hodiny a u kterých vzhledem k velmi podobnému obsahu lze předpokládat, že nevyšly jako jedna deska jen proto, že prostě tolik hudební hmoty se na jeden nosič nevejde, přibalit k němu dvě nově nahrané desky z počátku tisíciletí a celé toto veledílo vydat jako pětidiskový box s názvem „Seven Devils Moonshine“ je prostě sebevražda…
..urychlená ještě tím, že Virgin Steele používají aktuálně hodně omezené prostředky – jednoznačnou dominantou je Davidův hlas, s odstupem následuje piáno a ještě s větším odstupem nakonec občasné kytarové sólo. Piáno je chvílemi sympaticky dramatické, sólová kytara sem tam chytne příjemný bluesový odér, hlas Davida DeFeise je stále životaschopný, umí se kroutit, pitvořit, natahovat, lézt do výšek, kňourat, pracovat s emocemi…, jenže s touhle konstelací utáhnout ty čtyři hodiny je zcela nemožné. Obzvlášť když předělávky vlastních písní jsou ve většině případů zbaveny původního kouzla, skladby vypůjčené od konkurence (Chris Isaak, Norma Jones, Bad Company, …) jsou prakticky bez výjimky podivně znásilněné a vlastní bonusové štěky či dosud nezveřejněné písně v podstatě nestojí za slovo. Korunu všemu nasazuje fakt, že je nesmírně obtížné najít nějakou stopu po logice při dramaturgii jednotlivých desek, jako by David DeFeis prostě nahrnul na hromadu všechno, co se podařilo nashromáždit (varováním je, že dle Davidových slov se nejedná o vymetení šuplíků, ale o nově nahrané skladby speciálně kvůli této kolekci) a pak to nahrnul na desky tak, aby se mu prakticky beze zbytku podařilo zaplnit do posledního místa všechny použité nosiče. Zaplaťpříroda za to, že se při metodě náhodného výběru podařilo na začátku alba „Gothic Voodoo Anthems“ seřadit za sebe „orchestrální verze“ (zapomeňte však u nich na pojem orchestr) některých starších skladeb, čímž lze tento střípek podivné skládanky označit jako nejsmysluplnější pasáž celého díla.
„Nevím, jestli někdo někdy udělal takovouto věc už před námi, my jsme cítili, že je to pro nás naprosto nezbytné a že to pro nás dává perfektní smysl pro zachycení toho, kde v tuto chvíli jsme…“, tvrdí David DeFeis. Vydržet v kuse poslouchat kompletní dílo je zcela nemožné. Vydržet alespoň jedno (jakékoliv) samostatné album lze, ale je to otázkou osobní statečnosti, nesmírné tolerance a přebytku zbytečného času. Tuto komorní a utahanou megalo-ego-mini-mánii (aneb jak z prdu udělat kuličku a ještě se tvářit, že jde o něco přelomového) lze doporučit snad jen hrstce těch, které se nikdy nepodaří vyléčit z chorobné závislosti na Virgin Steele (či lépe řečeno na DeFeisovi), pro ostatní nebude mít box „Seven Devils Moonshine“ zřejmě sebemenší význam. To, co poměrně tvrdě řeklo album „Nocturnes Of Hellfire & Damnation“ se nyní potvrdilo v plné nahotě – Virgin Steele jsou na kolenou.
|
