Kytarovému šílenci z Motor City Tedu Nugentovi je dnes už sedmdesát let, v tomto věku leckdo sedí v houpacím křesle, s teplými fuseklemi, vyhasínající fajfkou a vzpomíná na doby, kdy to ještě hrálo. Ovšem Ted takový není. Ten chlápek snad nestárne. Neustále, jako správný republíkán kecá do veřejného
života, účastní se různých mítinků, show pro celebrity a také, světe, div se, nahrává další a další desky. Nemusel by...,ale on chce, je to jeho styl, jeho život a jakýsi ventil z chmurných myšlenek na přicházející stáří. To ovšem z jeho tvorby rozhodně není cítit. Nugent má totiž ještě stále v sobě kus teenagera, toho mladého kytaristy, který v sedmdesátých let uzemnil svět výtečnou deskou "Cat Scratch Fever".
Ale co si budeme nalhávat, Nugentova dlouhá kariéra se neobešla bez kotrmelců a pádů. V sedmdesátých letech byl za jasnou hvězdu, za supernovu na hardrockovém kolbišti, které se tenkrát v Americe vyrovnal málokdo. Jeho koktejl, namíchaný z ingrediencí poctivého hard rocku, trochu té punkové špíny a ozvěny garážových kapel konce šedesátých let byl natolik výbušný, že se za ním táhly nekonečné zástupy příznivců. Na začátku osmdesátých let s alby "Nugent" a "Penetrator" ztratil pevnou půdu pod nohama, což vyústilo v odmlku mezi lety 1988 a 1995, a přestože se už nikdy nedokázal vrátit v takovém stylu, aby dosáhl (nebo zastínil) své výkony ze sedmdesátých let, jsou alba z nového milénia jistotou poctivé práce. Sice už nijak překvapivé, ale stále dostatečně kvalitní a energické.
Nové "Catch Scratch Fever" nebo "Weekend Warriors" už Nugent nikdy nenatočí, s tím je potřeba se smířit hned ve chvíli, kdy si pustíte jeho novinku "The Music Made Me Do It". Potom vám totiž
novinka nemůže přinést žádné velké zklamání (i když znovu chybí Nugentův dlouholetý spoluhráč Derek St. Holmes). Navíc desku startuje naprosto bezprecedentní titulní jízda, která má zabijácký riff a natlakovaný refrén, jenž v sobě má všechno, pro co jste kdy Nugenta mohli obdivovat. A co na tom, že se jedná hned z kraje jedná o nejlepší položku desky, když tato netrpí žádnými zbytečnými výkyvy a postrádá vyloženě vatovitá místa. I když se žádné velké překvapení nekoná, jsou věci typu "Cocked Loaded & Ready To Rock" nebo houpavé boogie "I Love Ya Too Much Baby" precizně zahrané a chytře zkomponované kousky, které Tedovi příznivci rozhodně budou kvitovat s povděkem.
Možná s horší se potáže "Backcrap Fever", jenž je, jak už název napovídá, odpovědí na slavnou "Cat Scratch Fever", kterou si v tomto případě ale mohl kytarista odpoustit. Trochu zbytečně
bude působit i závěr desky v podobě experimentálního kousku "Sunrize", která je hrán poprvé v jakémsi psychedelickém oparu (není se co divit, vždyť i Nugent začínal v šedesátých let v rámci The Amboy Dukes na psychedelii či acid rocku) a podruhé, v nataženejší verzi, je místem pro baskytarové preludie... - to není asi nic, co by pasovalo přímo do konceptu jinak slušně rozjeté rock n`rollové desky. Ovšem Nugentem dávno nastavené mantinely překročeny nejsou, takže v tomto případ může platit známé, že proti gustu žádný dišputát...
Novinka jede v přesně vytyčených kolejích, kde se nepromíjí žádný velký experiment, ani zvukový, ani skladatelský. Na to už je Nugent dost starý vlk, aby se pouštěl do něčeho, co by mu nemuselo nutně slušet nebo co by jeho příznivce vylekalo. V tomto ohledu nemůžete v případě "The Music Made Me Do It" sáhnout vedle. Deska potěší, příznivce Teda Nugenta zajisté zahřeje u srdce, i když euforické stavy, které se dostavovaly při poslechu slavných alb ze sedmdesátých let, u této desky moc nečekejte. Sice trochu rutinní, ale pořádně ještě hodně poctivá práce.
|
