Všechno to prý začalo tím, že zpěvačka Elisa Scarpeccio a kytarista Cristiano Tiberi zaznamenali hromadu pozitivních ohlasů na svoji tvorbu (původně pod názvem Blazing Ice) a tak zkusili oslovit dvojici už dostatečně známých muzikantů z metalové scény, kterým nabídli nájemné žoldákování na turné. Bubeník Uli Kusch (ex-Helloween, ex-Masterplan) a následně i basák Mike LePond (Symphony X) si však řekli o místo v dosud neexistující kapele a tak došlo ke zrodu současné podoby Last Union. U které (vzhledem k personálnímu složení) trochu mate pojem „italská“ a ještě víc (s ohledem na hudbu, jakou Last Union produkují), klame proklamovaná škatulka progresivní metal. Pravda, hostování žolíka u mikrofonu Jamese LaBrieho (Dream Theater) může toto zařazení ještě povzbudit, ale realita je taková, že Last Union hrají sice hodně pestrý, ale jinak přece jen maximálně přístupný melodický metal. Nicméně už samotné angažování výše jmenovaných může naznačovat, že hudba Last Union bude mít hodně životaschopný základ.
Bylo by i nefér tvrdit, že známá jména v sestavě jsou základem příběhu o Last Union, faktem však zůstává, že ty písně, ve kterých je ke slyšení LaBrieho hlas, patří k tomu nejlepšímu, co album „Twelve“ nabídne. Přitom Elisin zpěv je dostatečně přitažlivým už jen z toho důvodu, jak zdravě v rámci ženské metalové scény zní. Elisa není na jedné straně žádná ukňouraná romanticky plačtivá křehulka, na straně druhé nemá tendence cpát se do chlapsky agresivních poloh, prostě její projev je smyslné „krev a mlíko“ a skladatelská matrice kapely – příjemně melodicky houpavá, přitom poměrně akční a dynamická – ji umožňuje prokázat, že umí být suverénní a dostatečně pestrá.Jako nejlepší příklad je možné doporučit přitažlivou „Back In The Shadow“ se silným sloganem, či adrenalinovou „Purple Angels“. Přesto tváří v tvář chytře členitému duetu „Taken“ (zejména pak nezkrácené více než osmiminutové verzi), v níž to mezi Elisou a Jamesem vokálně dokonale jiskří, je zjevné, že LaBrieho přínos je hodně veliký. Asi nepřekvapí, že pod sytým, dokonale přehledným a moderním zvukem je podepsán Jens Bogren, zvuk desky je dalším z důležitých elementů, díky kterému Last Union sbírají hodně plusových bodů.
Propracovaná hudba Last Union není nijak prvoplánově chytlavá, přesto si můžete být jistí tím, že vám některé ze silných a splavných melodií v hlavě snadno uvíznou. Tady všechno zní přirozeně, Last Union na svém debutu zjevně nemají potřebu chytat se nějakých trendů, když v základu stačí dobrá písnička a osobitost. Obojího měla dvojice zakladatelů dost i bez hvězdné výpomoci, takhle má „Twelve“ ještě hodně silnou přidanou hodnotu.
|
