Tahle parta ze San Francisca nikdy neměla úplně na růžích ustláno. Vedeni obhroublým pankáčem Mickeyem Finnem představovali Jetboy v polovině osmdesátých let nabušenou partu, která směle měřila síly s Guns N`Roses,. Ovšem ještě než stačili vylézt z profláklých losangeleských klubů, zbrzdila je smrt basisty Todda Crewa, který podle legendy neunesl na jednom z feťáckých večírků ve společnosti Slashe a Stevena Adlera koňskou dávku heroinu a mířil okamžitě pod kytičky. Kapela jej sice hbitě nahradila Samim Yaffou z Hanoi Rocks, ovšem smutná událost jí navždy vzala svěží vítr z plachet. I když bylo debutové album "Feel The Snake" z roku 1988 slušným dílem, souputníci Guns N`Roses měli na kontě už strhující debut "Appetite For Destruction", kterému se "Feel The Snake" nemohlo rovnat ani omylem, přestože i ono představovalo podobný koktejl hard rocku, punku a hair metalu. Kapela se sice objevovala na MTV i v rotacích rockových rádií, nicméně ani dvojka "Damned Nation" nakonec velkou díru do světa neudělala a se začátkem devadesátých let a všeobecnou změnou vkusu přišel neodvratný konec.
Netrval však dlouho. I když sestavu opustil Yaffa a bubeníci se střídali jak na běžícím pásu, základní členové - jak Finn, tak kytaristé Billy Rowe a Fernie Rod (na basu dnes v kapele hraje někdejší člen Faster Pussycat Eric Stacy) - během let neustále udržovali jméno Jetboy v jakémsi povědomí a sem tam se vždy připomněli kolekcí dříve nevydaných skladeb, demosnímků, koncertních záznamů... Proto sbírky "A Day In A Glamorous Life", "Make Some More Noise" nebo "Off Your Rocker" nelze považovat za úplně řadové desky a když se na diskografii kapely budeme dívat čistě encyklopedickým zrakem, zjistíme, že vlastně až donedávna byly jedinými řadovými alby zmíněné dvě desky z konce osmdesátých let. Ty dnes můžeme považovat za jakési utajené tipy, které lze zpětně vřele doporučit nejen fanouškům Guns N`Roses a Hanoi Rocks, ale celé nablýskané hairmetalové scény.
Dnes už je situace trochu jiná. Přestože oficiálně lze považovat Jetboy za fungující kapelu od roku 2006, kdy se jejich jméno objevuje na různých žánrových festivalech, až nyní tahle pětice přichází s comebackovou deskou. Tentokrát si ani nemusela pomáhat prastarými nápady, na které padal letitý prach, ani nemusela sahat k živým provedením svých dávných pecek. "Born To Fly" je jednoznačně regulérní deskou této kapely. A co více, dá se říci, že deskou rozhodně důstojnou, takovou, která jménu kapely ostudu rozhodně nedělá. Na "Born To Fly" Jetboy nabízejí přesně to, co od nich posluchač očekává. Možná se trochu podepsal zub času, protože hlas Mickeyho Finna už není tak přidrzlý a jedovatý jako kdysi a spíše místy připomene současný výraz Micka Jaggera nebo v bluesovějších polohách Tylu J. Pallase (Dogs D`Amour), ale styl, kterým Jetboy své nové skladby předkládají, je totožný s tím, jak to solili kdysi.
Deska se (i přes možná až zbytečně rychlý a tvrdý otvírák "Beating The Odds"), vrací k samotné podstatě rock n`rollu, k jeho kořenům, dokonce do míst, kde se tento styl ještě proplétal s klasickým blues. Vše je samozřejmě zabaleno do současného zuvkového kabátku, ovšem jen tak, aby Jetboy nezněli jako parta tatíků, kteří přes týden chodí na osmihodinové šichty, aby to pak v sobotu večer rozbalili v garáži na dvorku. Sice je pryč mladické nadšení, které je definovalo v osmdesátých letech, ale o nějaké ztrátě energie a únavě materiálu nemůže být řeč.
Deska si jede v klidu ve středních tempech, kde ve skladbách jako "The Way That You Move Me" nechybí akustická kytara a barové piáno, čímž mají Jetboy blízko ke kapelám typu The Quireboys nebo ke zmíněným Dogs D`Amour. Nouze není ani o bluesovější momenty, ke kterým lze řadit například "Inspiration From Desperation" či "A Little Bit Easy", kde by se na první poslech mohlo zdát, že jsou Jetboy nejsilnější, ovšem jejich přednosti pak vystoupí na povrch hlavně ve skladbách "All Over Again", "Brokenheart Daydream" a "Every Time I Go", které nejenže představují vrchol současné pěvecké formy Mickeyho Finna, ale především nádechem starého glampunku ukazují tu největší přednost kapely.
Jetboy k tomu nepotřebují žádnou vypulírovanou produkci, ekvilibristické instrumentální výkony ani různé studiové finty. tady se hraje na základní rock n`rollovou sestavu, dvě kytary, basu, bicí a na zpěv, který rozhodně ještě nepozbyl své charisma. O to je tahle muzika poctivější. To je také hlavní důvod toho, že "Born To Fly" je skutečně dobrá deska. Taková, jakou může natočit jen kapela, která pochopila, o čem celý ten rock n`rollový cirkus a je plná ostřílených muzikantů, kteří už mají něco za sebo. Právě s takovým know how jsou Jetboy zpět a je to jen a jen dobře. Snad jim podobná forma vydrží, protože teď už by bez nich na scéně bylo nějak víc smutno...
|
