Tak se nakonec Candlemass vrací, ale už u toho není Messiah Marcolin, o čemž se mluvilo téměř celou dobu. Aby také ne, vždyť se tento ikonický zpěvák zapsal do povědomí snad všech fanoušků evropského metalu, když v roce 1987 v řadách Candlemass nazpíval skvostné dílo "Nightfall", jeden ze základních kamenů světového doom metalu. Dílo tak zatěžkané a zároveň tak atmosférické, že se samotným Candlemass nikdy předtím ani potom nepodařilo přijít se stejně silnou nahrávkou. Kvalita dalších jejich alb, ať už vezmeme debutovou desku "Epicus Doomicus Metallicus" nebo pozdější díla, rovněž výborné "Ancient Dreams", "Tales Of Creation", či výtečnou (i když trochu odlišnou) "From The 13th Sun" byla vždy vysoká, nikdy se nešlo pod určitou úroveň, ovšem na jméno kapely padal v posledních letech spíše prach. Mohl za to jistě únavový syndrom basisty a hlavního tahouna Leifa Edlinga, ale také věčné rošády na pozici vokalisty. Tam se sice s takřka periodickou pravidelností vracel Marcolin, ovšem po většinu času post obhospodařoval někdo jiný.
Robert Lowe ani Mats Levén nejsou rozhodně špatní zpěváci a Candlemass daly jejich hlasy trochu jiný, možná předtím netušený rozměr, ale přece jen podstata kapely při jejich angažmá trochu zkomírala. Proto má tentokrát comeback Candlmess jiný, předtím možná ani netušený rozměr, ve který staří fanoušci ani nedoufali. Ne, nevrací se Marcolin, ale místo něj stojí v čele kapely Johan Längqvist. Že vám je to jméno povědomé? Aby také ne, když se jedná přesně o toho chlápka, který v roce 1986 nazpíval debutové dílo "Epicus Doomicus Metallicus". Byl to trochu šok, že se do Candlemass vrací jejich úplně původní vokalista, ovšem podle Edlingova vyjádření se právě s ním chtěla kapela vrátit ke svým pravým kořenům. takovým, jaké symbolizují desky z osmdesátých let. Podobné comebacky sice bývají doprovázeny pochybovačnými názory, ovšem v případě "The Door To Doom" a (staro)nové tváře Candlemass mohou jít všechny tyto předsudky stranou. Kapela totiž dokázala přijít s materiálem, který může trochu zaostávat za výše zmíněnou "Nightfall" (rozhodně se nedalo čekat, že by kapela natočila album, které by tento milník překonalo), ale novinka se může směle řadit k těm hodně povedeným albům švédské formace.
Že se bude jednat o starý poctivý doom metal, který si bere své i z klasického heavy metalu či sedmdesátkového hard rocku, je naprosto jasné s příchodem úvodní "Splendor Demon Majesty", kterou uvozuje kladivový riff, jenž hned definuje celou desku. Tady se na žádné experimenty nehraje, tady jede všechno
přesně podle pravidel napsaných už v roce 1984 (tehdy Candlemass vznikli), ovšem bez špetky zatuchlosti, zbytečného ohlížení přes rameno a odporu ke všemu novému. Co je na albu současné, je rozhodně jeho monstrózní zvuk. Přestože ctí pravidla žánru, který nepatří k nejsoudobějším, využívá vymožeností moderního studia a proto kytary jsou nabroušené přesně podle modelu roku 2019 a zvuk pečlivě vyčistěný a nastavený pro potřeby dnešní doby. Ovšem důležitější je fakt, že Edling a vlastně i celí Candlemass jsou skladatelsky při chuti. A co na tom, že deska obsahuje jen osm skladeb, když se zde objevují velmi silné nápady. Protože koho nepřesvědčí už "Splendor Demon Majesty", ten musí hned v "Under The Ocean" uznat, že kapela bude mít letos hodně silný rok.
První vrchol přichází s "Astorolus - The Great Octopus", pilotním singlem, kde si spolu s kapelou zahrál i samotný Tony Iommi z Black Sabbath. Zde skladatelský potenciál současné sestavy (navíc spojený s následující křehkou "Bridge Of The Blind") dosahuje vrcholu. Je to forma, které se kapele na posledních albech až tak úplně nedostávalo. Proto také může být s klidným srdcem přehlédnuta trochu slabší "Black Trinity" (i když halucinogenní riff dělá své...), obvzlášť, když finále desky je opět nebývale silné. "House Of Doom" si kapela pro potřeby této desky vypůjčila z loňského stejnojmenného EP (to nazpíval ještě Mats Levén) a které i díky této skladbě bylo velmi, velmi dobré. Zdrcující finále v podobě "The Omega Circle", které uvozuje křehký akustický motiv se skvěle pějícím Längqvistem, přechází do přetvrdé kompozice, jenž má v sobě atmosféru naprostého zmaru a zkázy, jen ukazuje, že i po třiatřiceti letech od debutu mohou být Candlemass takřka na vrcholu svých sil. A to skoro v původní sestavě...
"The Door To Doom" se tak dozajista stane vyhledávanou nahrávkou fanoušků této kapely. A to rozhodně nejen proto, že se Candlemass znovu vybičovali k tomu, aby předložili novou desku, přestože o té předchozí "Psalms Of The Dead" Edling vehementně tvrdili, že je to ta poslední. Navíc "The Door To Doom" má v sobě více původního ducha kapely a ještě ke všemu obsahuje i silnější kompozice, než bylo od Candlemass v minulých letech zvykem. Pro letošní rok se tak jedná o první velice pozitivní překvapení.
|
