Jó metloši, zvykejme si. Tohle je holt moderna, která táhne, kterou média tlačí a budou tlačit, a která tím, jak důrazně stírá hranice mezi dříve jen těžko slučitelnými proudy, má potenciál oslovit řadu lidí, jimž doposud ten svět za (a jedno jestli metalovým nebo diskotékovým) horizontem nebyl úplně po chuti. Už na dva roky starém debutu „Berseker“ se parta odpadlíka z Battle Beast Antona Kabanena intenzivně pustila do disko tanců s kytarou kolem krku. Tvrdit, že na letošním albu „From Hell With Love“ došli Beast In Black ještě dál, by nebylo úplně přesné, jsme na tom samém parketu s kytarou připravenou k palbě a s živelně pulsující rytmikou (oproti debutu s jediným novicem v sestavě Attem Palongatasem). Jen je to všechno tak nějak intenzivnější, vyhrocenější, halasnější v obou žánrových spektrech. A navíc v čele kapely stojí Yannis Papadopoulos, v krku s dynamitem i sladce a měkounce růžovým sametem.
Testosteronem nabitá „Cry Out For A Hero“ se zdivočele vyhroceným zpěvem, který urve všechno, co mu stojí v cestě, akčním sólem i přirozenou volnější pasáží je úvod jako hrom – strhující energie, skvěle vybroušená melodika, kytarová harmonie, adrenalin, do kterého i ten diskotékově dusavý motiv zapadá naprosto přirozeně. Úvod následující titulky naznačí, že Beast In Black nemají v úmyslu vsadit jenom na dravost – je na jednu stranu fascinující sledovat, jak Yannis dokáže se svým hlasem zněžnět (byť i zde dojde na přibroušení) a přitom zůstat naprosto přesvědčivý, na straně druhé je trochu obtížné zvyknout si po předchozí smršti na taneční houpavost, která vrcholí v až poměrně vlezlém refrénu. Že tím hranice záběru Beast In Black zdaleka nekončí, dokáže „Sweet True Lies“, ve které jakási srážka záblesků Lordi s některou z disco stár (pro naprostou ztrátu orientace nemohu uvést konkrétněji…) vytlačí skladbu i přes dobré kytarové sólo zcela do světla blýskavých diskokoulí. Že tohle spojení může dobře fungovat, má velkou šanci přesvědčit „Die By The Blade“ (mazlivý testosteron a Yannis zpočátku sladší než sladký, postupně stále ostřejší, pulsující přetlak energie a chytlavá melodie), či řezavá skandovačka „Killed By Death“. Nevýhodou je, že nelze čekat žádné složitosti, takže když začne adrenalin vyprchávat (nejpozději zhruba někde u „True Believer“), celkem rychle Beast In Black zobyčejní, na rozdíl ale třeba od kteréhokoliv alba Amaranthe má většina kousků z „From Hell With Love“ podstatně delší poločas rozpadu. A navíc jako mistrovský tah se jeví zařazení výpůjčky od Motorhead „Killed By Death“ (byť stejně vydařený cover od Roberta Teppera „No Easy Way Out“ má k podstatě kapely daleko blíž), který sice tu původní špinavost naprosto znásilní a učeše, ale dokonale využije energii téhle skladby, což je vlastně podstata druhého alba Beast In Black.
Příznivci starších a tradičnějších forem metalu asi budou potřebovat slušnou porci tolerance (ti ortodoxní pak asi celý její náklaďák a ani ten stačit nemusí, ale ona by se tato výzva dala v podstatě směřovat i k příznivcům taneční hudby, tahle fúze to prostě hraje zároveň na obě strany, aniž by jednu nějak zásadně upřednostňovala). Jako důvod k poslechu by však úplně stačila Yannisova hlasová kouzla a energie, kterou je tahle deska našlapaná. A fakt, že hudba Beast In Black je velmi chytlavá (a cíleně líbivá) i sama o sobě, bude jen těžko vyvracet i ten nejzatvrzelejší příznivec staré metalové školy.
|
