Když sepíšete všechna bývalá i současná působiště členů nedávno vzniklých Spirits Of Fire, výsledkem bude dlouhatánský seznam, zahrnující velmi významné položky světové metalové scény. Soupiska kapely - u mikrofonu Tim „Ripper“ Owens, s kytarou Chris Caffery, rytmická sekce Mark Zonder a Steve DiGiorgio, v pozadí producent Roy Z. – zavání profláklým pojmem all-star, ambice tvořit muziku, v níž se klasičtí Judas Priest potkávají se Savatage (pod čarou pak Chris Caffery ještě zmiňoval Testament a Fates Warning) zní velmi lákavě. Je nabíledni, že v tomhle složení by jen těžko mohla vzniknout nějaká technická nedotaženost či jalovost, takže vlastně jedinou otázkou zůstává, jestli debutové album Spirits Of Fire nabízí natolik silný materiál, aby se spojení výše uvedených muzikantů nezdálo být jen samoúčelným krokem.
Dostat se do desky hned na první dobrou je poměrně obtížné, její kouzlo leze na světlo postupně. „Spirits Of Fire“ je na první pohled chaotické, neurovnané, natlakovaně splašené a přitom maximálně energické, dynamické a agresivně melodické. Rukopis Chrise Cafferyho je jasně rozpoznatelný, paralely na jeho nedávno vydanou sólovku „Jester´s Court“ umocňuje fakt, že hlasivky „Rippera“ Owense jsou výrazově (alespoň v rámci tohoto alba) podobně seštelované jako Cafferyho, byť „Ripper“ je pochopitelně o něco „zpěváčtější“, takže vokální linky nejsou až tak mile neotesané, jako tomu bylo na „Jester´s Court“ (navíc do svého zpěvu „Ripper“ občas nacpe solidní porci Olivovského jedu), nemluvě o tom, že zvukově je „Spirits Of Fire“ daleko čistší a tím pádem průraznější. Stejně tak se Spirits Of Fire nebrání barevnosti a emotivnosti (Caffery o inspiračních zdrojích zjevně nemluvil do větru).
Je libo neurvalý strhující nářez? Úvod alba v podobě vyhroceně syrového „Light Speed Marching“, uštěkaná „Temple Of Soul“ s nervní sólovou kytarou, či členitá „All Comes Together“ s řezavě protahovanými hlasivkami tyto choutky dokonale naplní, výhodou všech akčních kousků (výše uvedeným výčtem pochopitelně agresivní podoba Spirits Of Fire zdaleka vše neřekla) je fakt, že skladby nesplynou do jedné nálady, každá má v sobě dostatek osobitosti a nezaměnitelnosti, kupodivu snad jen titulní věc trpí určitou schematičností, byť samozřejmě z energičnosti neztratí ani ždibíček. Raději byste poetičtější náladu? Akustickou kytaru v „It`s Everywhere“ sice brzy rozčísne kousavý riff, ale „Ripperův“ příklon k uvolněnosti a větší důraz na melodii tento pocit navodí, nemluvě o úžasně zklidňující krátké vyhrávce na španělku, následující vláčná „Game“, která má chvílemi velmi blízko až k hard rocku, se sice postupně začíná hrotit, ale ta líně přemýšlivá nálada je hodně působivá. Vrchol alba pak přijde v „The Path“ s rozvážným tempem a ohromnou naléhavostí, intenzivním vyhrocením, jedovatostí, s jasně patrným šťoucháním do agresivnější podoby Savatage, s parádní sólovou kytarou a s emocemi až na dřeň.
Výborná forma Chrise Cafferyho neklesá. Do aktuálního kola navíc přibral výborné parťáky, se kterými zjevně našel víc než společnou řeč. Kéž by všechna nečekaná hudební spojení měla takhle povedený výsledek!
|
