Vyrazit na živé vystoupení mezinárodního spolku Tigersclaw asi nebude snadno realizovatelná záležitost. Pánská část kapely žije v Německu, dámská v Rusku. Pánská část kapely obstarává veškeré nástroje, což při počtu dvou kusů znamená, že Ralf Neumann má na starosti bicí a Alexander Baier všechno ostatní, přičemž na hrbu má i kompozice a texty veškerých skladeb, kterými Tigersclaw na aktuálně vydaném albu „Force Of Destiny“ disponují. Nepřehlédnutelná sopranistka Elena Minina se pyšní finálovou účastí v soutěži „Voice Of Russia 2015“ i řadou divadelních a muzikálových rolí a zcela pochopitelně je i hlavní postavou jinak poměrně skromně se tvářícího power-symfonického spolku Tigersclaw.
Kdyby se oba hlavní představitelé téhle party drželi rčení „jez do polosyta, pij do polopita“, mohlo být album „Force Of Destiny“ deskou, o které by se dalo mluvit v superlativech. Stačilo nejprve vzít síto a z alba dlouhého téměř hodinu a čtvrt udělat zhruba tak dvoutřetinové a potom přesvědčit Elenu, že operní výšky v těch nejvyšších sférách nemusí být vždy ku prospěchu věci, obzvlášť s vědomím, že její hlas je velmi barevný, obratný a v hlubších polohách smyslnější, než kdesi ve stratosféře. Neb se však Tigersclaw tohoto pravidla nedrželi, je to s nimi jak na houpačce. Velmi silný úvod s titulní „Force Of Destiny“ dokonale naláká – velmi chytlavá, suverénní a nepodbízivá melodie, refrénová skočnost, velmi příjemný, žensky přitažlivý a přitom energický zpěv i zvuková nepřeplácanost, díky které vše zní naprosto přehledně (obzvlášť hlasovému proplétání to ohromně svědčí) dělají z téhle skladby jasný tahák. Varováním může být skutečnost, že jde o jednoznačně o nejsilnější kousek, který se Alexandru Baierovi podařilo pro toto album dát dohromady a bude trvat poměrně dlouho, než se jeho kvalitě některá z dalších písní přiblíží. Následující „Walpurgis Night“ i „Tigersclaw“ dojíždí na příliš snadno prokouknutelný hlavní motiv, kdy donekonečna opakovaný ústřední slogan strašně rychle zobyčejní a začne otravovat (což obzvlášť u druhé jmenované, coby jedné z nejdelších položek alba, je vskutku problém i navzdory příjemnému středověkému motivu z úvodu písně). Sympatické je (byť za tím pochopitelně může být jen omezený rozpočet), že ani v těchto momentech se Tigersclaw neschovávají za nějakou zvukovou nabubřelost a pořád znějí v rámci symfometalu spíš písničkářsky než symfonicky. S blížícím se koncem desky (zhruba někdy od riffovky „Dimmite Me“) a zároveň s povedenou sázkou na živější tempo či výraznější pocitovou dramatičnost (ve vyhrocené „Tears In The Night“ je Elena k sežrání) se ta kvalitativní rozkolísanost zklidní, usadí na silnější polovině a „Tygří dráp“ se konečně zasekne slušnou (nebýt bezkonkurenčního úvodu, dalo by se říci i plnou) silou.
„Force Of Destiny“ budí dojem, jako by Tigersclaw na desku dali úplně všechno, co v průběhu příprav vzniklo. Optimista by mohl říct, že na poli ženského power-symfo metalu se docela slušně zablesklo, pesimista by mohl žehrat, že přes silný nános prázdné vaty se jen těžko prokousává. A potměšilec by mohl popichovat, že bez Eleny by tenhle tygr byl prakticky bez drápů. A pravdu by měli všichni tři.
|
