Soudržnost původního trojlístku Pink Cream 69 je obdivuhodná, celé čtvrtstoletí vydrželi Dennis Ward, Alfred Koffler a Kosta Zafiriou společně rozdávat radost hard rockovým příznivcům. Jak ukázalo v pořadí jedenácté album kapely, nikdo nejsme nenahraditelný. Ostatně, bubeník Kosta Zafiriou z hlediska tvůrčího nebyl pro Pink Cream 69 tím pilířem, na kterém by tvorba téhle party stála, takže když jej rok před vydáním desky „Ceremonial“ nahradil dosavadní technik Chris Schmidt, který v podpůrném týmu strávil dost dlouhou dobu na to, aby filozofii kapely měl dostatečně v žilách, šlo vlastně o celkem snadno vstřebatelnou změnu (byť se jedná u Pink Cream 69 o velmi neobvyklý a tudíž významný krok). Statisticky zajímavá je i skutečnost, že právě v tomto období si Pink Cream 69 dali největší pauzu mezi vydáním alb, nutno však zdůraznit, že ani šestiletá odmlka nemá na výraz kapely kdovíjak zásadní vliv.
Podstatné je slůvko „zásadní“, neboť album „Ceremonial“ je z té ustálené formy, do které Pink Cream 69 najeli od alba „Electrified“ tím nejobyčejnějším a nejusedlejším (jedním dechem je však třeba doplnit, že mnozí další by se za podobnou usedlost a obyčejnost možná byli schopní upsat ďáblu). Nejspíš za to může fakt, že tentokrát se klukům nepodařilo vykouzlit žádný z těch hymnických ultra vzletných refrénů, které pravidelně rozsvítily profesorskou zralost kapely. Vezměte třeba úvodní „Land Of Confusion“ s lehce orientálním motivem a mírně potemnělým výrazem, který je tou typickou náběhovou atmosféru do nadýchané gradace nasycený, nicméně vyústění do hrubšího a zemitějšího refrénu trošku evokuje vývoj Pink Cream 69 na albu „Games People Play“. Už následující „Wasted Years“ kandiduje na jeden z nejžhavějších tipů, který díky své písničkářské uvolněnosti má (i přes poměrně alarmující text) lehce hitové ambice a kombinace hravosti, radosti a profesorství je mile odzbrojující. A v podstatě promíchávání těchto elementů charakterizuje album „Ceremonial“ – je plné silných melodických rockových písniček, vyzrálosti a úžasného muzikantství (zdůrazňovat eleganci a bohatost kytar, u kterých se tradičně vyplatí sledovat každičký detail, suverenitu Readmanova vokálu nebo dokonalé sborové nahrávky je zbytečné), nabízí větší zemitost a lehce potemnělý nádech na straně jedné, na straně druhé bezprostřední písničkářství a ve druhé polovině alba i špetku nepříliš jiskřivé rutiny, která však dobrý dojem rozhodně zkazit nemůže.
„Ceremonial“ je dalším potvrzením už známého faktu – Pink Cream 69 nikdy neudělali (a snad ani neudělají) špatnou desku, ve svém vlastním hard rockovém světě jsou jedineční a nezaměnitelní a každým dalším albovým zápisem hard rockové příznivce spolehlivě potěší, nicméně svá nejzásadnější alba už mají v životopise dávno zapsána a jen těžko jejich seznam ještě někdy rozšíří. Ovšem chtít to po nich po více než třiceti letech na scéně by bylo pošetilé.
|
