Hora ruit, tedy čas kvapí. V kontextu tohoto faktu působí docela úsměvně skutečnost, že debutové EP „Absolutní nula“ děčínské party Hora Ruit vyšlo prakticky v řádu několika týdnů po jejím vzniku a nahrávka samotná vznikla ještě před oficiálním založením kapely. Pokud vás v tuto chvíli napadlo rčení související s horkou jehlou, je třeba zdůraznit historické reálie – parta Hora Ruit se zrodila z kapely Vodopaad, kterou po patnácti letech opustil poslední zakládající člen a tak zbytek kapely celkem férově tuto kapitolu uzavřel a pustil se do nové, do níž si z Vodopaad přenesl i pár cihliček pro stavbu základů v Hora Ruit. A právě tyto cihličky tvoří kompletní obsah „Absolutní nuly“. Na které je prakticky i všechno ostatní podobně relativní jako příběh o vzniku kapely a alba.
Hudba – ano, tady se ta myšlenka o šití horkou jehlou může znovu probudit. Zemitý heavíkobigbít z dílny Hora Ruit (potažmo Vodopaad) má poněkud těžký zadek a příliš jednotvárnou strukturu. V šestici skladeb není jediná, která by výrazně zaujala ať už melodií, energií, nějakým fakt dobrým nápadem nebo strhujícím provedením. Jasně, ono to vše v tom nijak uspěchaném středním tempu v pohodě drží pohromadě a při nesoustředěném poslechu celkem solidně odsýpá. Ale při vědomí, že jen titulní skladba (z níž špetka dramatičnosti dělá nejsilnější stéblo téhle kolekce) coby nejdelší položka lehce přesáhne čtyři minuty a přitom máte u každého kousku po chvíli pocit, že o něm víte všechno (což umocňuje i neohebný a nezpěvný Kolouschův hlas), že i ten tříminutový prostor ostatních skladeb je zbytečně natahovaný a že ta často používaná monotónní a průhledná na-na-na struktura se strašně rychle ošoupá, je zřejmé, že z téhle kombinace žádná jiskra nevyletí.
Texty – klasická nouze tuzemského bigbítu. Občas kluci šťouchnou do docela zajímavého námětu „ze života“ a vypadne z nich poměrně šikovný obrat ( „Neříkej nikdy, že pod mostem nedá se žít…“ – „Homeless“, „Když na dno dopadneš, nemůžeš už klesnout níž…“ – „Absolutní nula“), převážně však Hora Ruit v boji s básnickým střevem zuby nehty drží v lepším případě bezbrankovou a nezáživnou remízu, v tom nejhorším (autobiografická – tedy z pohledu v textu zmíněných Vodopaad - „Já nic, já muzikant“- „Ať si to zkusej, co vedle mě stojej, vždyť já jsem týhle kapely tvář, říkám to vážně s naprostým klidem, víš jak se cítím dobře, když mě trefí fanouš pivem“ ) úsměvně prohrávají na celé čáře, tady bych však spíš než horkou jehlu viděl prostou neobratnost.
Zvuk – pod mixem je podepsán Honza Kapák, pod masteringem Dan Friml, takže jistota dobře odvedené práce, jenže kde nic není...
Hora Ruit svým prvním albovým zápisem prostě jen bez nějakých větších vln rozšířili širokou masu šedivých nahrávek tuzemského bigbítu, víc od této desky nečekejte.
|
