Koho vlastně ještě dnes zajímá nová deska Yngwieho Malmsteena? Švédský kytarista stále žije ve svém vlastním světě, kde je on sám jediný kytarový bůh a kde jeho prsty onanující na hmatníku kytary jsou nedotknutelný poklad. Reálný život je však už úplně někde jinde… Malmsteen své jméno degradoval už před lety, kdy se rozhádal takřka se všemi svými spouhráči, kteří mu dodnes nemůžou přijít na jméno a žádný ze zpěváků, kteří svým hlasem zdobili jeho desky, s ním už nechce mít nic společného. Tunami zlata ověšený Švéd si začal své desky točit prakticky sám a na nich demonstroval i svůj hlas, který je oproti takovým vokálům, kterými disponují například Joe Lynn Turner, Jeff Scott Soto, Michael Vescara nebo Göran Edman (ti všichni byli součástí jeho týmu) sotva poloviční a jeho alba tak nemají potřebný lesk.
Ano, u Malmsteena bývalo v minulosti dobře, V osmdesátých letech působil jako zjevení, kdy jeho ekvilibristická hra zapadla plně do dění doby, a v devadesátých letech, kdy se ze strany fanoušků nových rockových směrů (grunge, alternativy nebo neopunku) stal vysmívanou osobností, alespoň točil dobrá alba jako „Fire And Ice“, „The Seventh Sign“, „Magnum Opus“ nebo „Facing The Animal“. Do té doby bylo všechno tak nějak v pořádku. Propad přišel až v novém tisíciletí, kdy i ti nejzarytější fanoušci museli uznat, že se kolekce „Perpetual Flame“ nebo „Repentless“ skutečně nepovedly a Malmsteena degradovaly jen na obyčejného narcise, ožralého svým vlastním uměním, ale který si nevidí ani na špičku vlastního nosu.
Nepovedla se ani minulá „World On Fire“, která, stejně jako předchozí Malmsteenovy nahrávky, demonstrovala skladatelskou vyčpělost a naprostý nedostatek invence. Možná si toho byl vědom i sám kytarista (o čemž se dá při jeho zahleděnosti do sebe s úspěchem pochybovat) a proto s novinkovou kolekcí „Blue Lightning“ udělal rozumnější krok. Pro ní totiž sáhl do repertoáru velikánů, kteří utvářeli rockovou historii a kromě hrstky vlastních skladeb předkládá sbírku coververzí, které tak mohou navázat na album „Inspiration" z roku 1996.
Docela se i povedla úvodní a zároveň titulní „Blue Lightning“ (jedna z autorských věcí), do které Malmsteen vpadne kytarovou fazonou, která byla vždy typická pro Ritchieho Blackmore (s Jimim Hendrixem největší Švédův vzor) a celou věc pak rozvíjí směrem, kde je sice prostor pro jeho kytarové kejkle, ale přitom nezapomíná na strukturu skladby jako takové, což z ní dělá poslouchatelnou záležitost. Tedy věc, která u Malmsteena není samozřejmostí. Ovšem novinka stojí spíše na převzatých věcech. Ty čerpají v podstatě z toho samého ranku jako tomu bylo u „Inspiration“ - tedy z repertoáru Deep Purple a Hendrixe, ke kterým Malmsteen tentokrát přihodil ZZ Top, The Beatles, The Rolling Stones a Erica Claptona.
Jen blázen by asi věřil, že kytarista ponechá skladbám stejnou strukturu, jako tomu bylo v originále. Všemi se totiž jako had proplétají jeho kytarová sóla, která kupodivu všude nejsou na škodu věci. Například ve stonesovské „Paint It, Black“ Malmsteen přesně ví, kam si je může dovolit přidat a kde hru pořádně zahustit tvrdými spodky, aby neutrpěl původní duch skladby. I když jeho vokální projev k této skladbě příliš nesedí, jedná se o jeden vrcholů desky. Tam lze řadit obě purpleovské věci „Demon`s Eye“ a „Smoke On The Water“, jež je opatřena trochu zrychleným legendárním riffem, ale právě v ní Malmsteen moc dobře poznal, co této skladbě sluší a vyvaroval se zbytečných onanií, které (i když přítomné samozřejmě jsou v druhé polovině stopáže) by kultovní song dozajista zabily. Zajímavě pojatá je i beatlesovská „While My Guitars Gentle Weeps“, kde je zajímavé poslouchat, jak se typický malmsteenovský styl snoubí s čistým písničkářstvím George Harrisona.
„Blue Lightning“ tedy lze považovat za nejlepší kolekci, která za posledních dejme tomu patnáct let z dílny tohoto svébytného umělce vzešla. Je to trochu smutné, když uvážime fakt, že se v podstatě nejedná o autorskou desku. Ale je slyšet, že i ve vlastních skladbách Malmsteen tentokrát ubral na své sebestřednosti a dal jim poslouchatelnější ráz. Tak snad ještě někdy dokáže přesvědčit o tom, proč byl kdysi řazen mezi světovou extraligu.
|
