Byť se dva roky starý akustický úkrok švýcarských folkáčů Eluveitie nesetkal s úplně pozitivním přijetím, tehdejší „bezelektrická“ nahrávka byla od principála Chrigela Glanzmana chytrý krok. Po odchodu pro kapelu poměrně zásadního tria muzikantů totiž představil novou sestavu na poli, které nabídlo (už podruhé v historii Eluveitie) krapet odlišnější a klidnější tvář, než by se od tohoto spolku za normálních okolností dalo čekat. Eluveitie tak mohli nespokojence uklidnit tím, že to „pravé ořechové“ logicky dostanou v novém složení až v dalším kole. A letošní novinka „Ategnatos“ to plně potvrzuje. Fakt, který byl zřejmý už z alba „Evocation II – Pantheon, totiž že nově příchozí dokázali trhliny v kapele plně zacelit (v případě zpěvačky Fabienne Erni bych si – ač to může trochu znít jako rouhání – dokonce troufl tvrdit, že její zvonivý hlásek posunul kapelu ještě dál, než za dob Anny Murphy) se potvrzuje, a skutečnost, že Eluveitie umí stále kouzlit s melodiemi a přitom u toho být dostatečně agresivní, nepřekvapí.
Eluveitie zcela v duchu desek z této dekády se s rozsahem alba opět nedrží nijak při zdi (byť přes hodinu se dostali skutečně poprvé) a důležitá je, že celou porci nasytí natolik poutavými nápady, aby tahle nálož měla své opodstatnění. Kontrast, který umožňuje spojení melodeathových nářezů a folkového navolňování, či přetlačovaná mezi surovým Chrigelovým chraplákem a rozverně skotačivým projevem Fabienne, je v podstatě nevyčerpatelný a střídání těchto elementů dělá z „Ategnatos“ velmi pestrou záležitost.
A je jedno, kterému z těchto prvků dáváte přednost, album je natolik vyvážené, že má co nabídnout (a téměř plně uspokojit) každý chuťový pohárek – vezměte na jedné straně titulní věc s epickým úvodem, hrubým a až nepřehledným výrazem, divokým Chrigelovým štěkáním, navolňovaným flétnou, houslemi i zdánlivě nenápadnou Fabienne, či chaoticky neurvalý výplach „Mine Is The Fury“, říznutý skočně optimistickým folkovým motivem, na straně druhé melodicky uvolněnou „Breathe“ s dominantně křehkou Fabienne a dlouhým atmosférickým ocáskem, a propojte tento náladový jin-jang (tak jako v „Rebirth“, či v „The Slumber“) do jednoho maximálně soudržného celku, doplňte k tomu mraky nevyčerpatelných detailů, záplavu lidových nástrojů a leckdy až drtivou energii a výsledek je jasný. Kdyby se Eluveitie podařilo přihodit alespoň jednu tak výraznou hitovku, jako byla na minulém albu „Epona“ (což se tentokrát nestalo), nebál bych se mluvit o jednom z nejsilnějších alb kapely.
Mohlo se zdát, že tři roky starý rozvrat bude pro Eluveitie docela slušnou ránou na solar. Eluveitie jsou však, ne-li rovnou silnější, tak minimálně ve stejně dobré kondici.
|
