Když se ohlédneme do roku 1991, asi na scéně nebyla žhavější a víc vzrušující nová kapela než Nirvana. Nebudeme se na tomto místě bavit o tom, co její vliv udělal s celou scénou a jak tragicky vlastně celá kapela skončila, my se tentokrát zaměříme na poslední řijnový den roku 1991, kdy se v domovském městě Nirvany, uplakaném a depresivním Seattlu, odehrál v tamní hale Paramount koncert, který aktuálně znovu ožívá. V hlavní roli byla na první pohled nesourodá trojice muzikantů, vedená psychotickým raplem, trpícím neustálou depresí, navíc patřičně rozdmýchávanou každodenními koňskými dávkami heroinu...
I když se záznam tohoto koncertu mezi fanoušky už rozšířil před několika lety v podobě videa, tentokrát dochází na jeho audio stopu, která vychází i na vinylu. Znovu tak máte jedinečnou možnost dotknout se kola rockových dějin, protože „Live At The Paramount“ nabízí nepřikrášlenou sondu do hlubin grunge, tedy stylu, který jako poslední dokázal pobláznit široké davy publika a vytvořil tehdy nový světový fenomén. Tomu vévodila právě Nirvana, která (stejně jako celý grunge) byla v době, kdy koncertovala ve zmíněné seattleské hale, na svém tvůrčím vrcholu. Aktuálně měla venku přelomovou nahrávku „Nevermind“, jenž si klestila cestu k vrcholu všemožnými hitparádami po celém světě, odkud sesazovala taková jména jako Michael Jackson, Guns N`Roses nebo Metallica.
Záznam „Live At The Paramount“ představuje Nirvanu jako živoucí organismus, ze kterého tryská energie a emoce, které v tomto případě (ne že by tomu někdy bylo jinak) Cobainovi skutečně můžete věřit. Celý koncert je sakra civilní, ale i tak dokáže svou silou strhnout k soustředěnému poslechu. S „Happy Halloween“, uvítá Cobain zaplněný sál a kapela netradičně spustí skladbu „Jesus Doesn`t Want Me For A Sunbeam“ od Cobainových oblíbených skotských alternativců The Vaselines. Ten pravý příval energie se z beden vyvalí až s následující nervní „Aneurysm“ a především s „Drain You“, kterou fanoušci přivítají frenetickým aplausem. Aby také ne, jedná se totiž o první ukázku z „Nevermind“, která už tehdy byla hitem.
Páteř koncertu tvoří hned sedm skladeb z této nesmrtelné klasiky (když nepočítáme závěrečnou „Endless Nameless“) a jak se dalo čekat, právě na tyto skladby reaguje publikum nejvíce. Je tu samozřejmě dvojice největších hitů „Smells Like Teen Spirit“ (ten zrychlený úvod působí pořád skvěle) a „Lithium“ (překvapivě chybí „Come As You Are“), které však Cobain dává leckdy až za hranicemi svých možností a proto můžete v první jmenované slyšet jeho nepřesnou kytarovou hru a falešně zahrané sólo a v druhé zase refrén, který Kurt spíše už sýpe než zpívá. To ovšem dodává nahrávce punc autentičnosti a uvěřitelnosti. Tedy aspekty, na které Nirvana vždy sázela…
Stejnou měrou jako "Nevermind", je zastoupena i debutová deska „Bleach“, prostřednictvím přetvrdých skladeb „Negative Creep“, „School“ nebo prvního hitu kapely „About A Girl“. Z nich je cítit skutečnost, že celé debutové album vycházelo Nirvaně více ze srdce než trochu komerční „Nevermind“ a že provedení těchto ranných skladeb je v živém podání věrnější než jejich nejslavnější (zde neučesané) hity. A to přes fakt, že třeba při „Blew“ v závěru vystoupení Cobainovi už skutečně docházejí síly, které nakonec dokáže mobilizovat na trojici přídavků, v němž zazní jedna z prvních verzí budoucího hitu „Rape Me“ (vyšla na třetí a poslední desce kapely „In Utero“), neurotická „Territorial Pissings“ a finální pološílená tečka „Endless Nameless“.
Po hodině a deseti minutách je hotovo… I ta krátká doba stačí na to, aby se člověk nechal vtáhnout do stroje času a nostalgicky zavzpomínal na dobu, kdy byla rocková hudba ještě skutečně vzrušující a nabízela něco nového, neokoukaného, neprobádaného. Pokud proto chcete i po letech proniknout k samotné podstatě grunge, máte v případě „Live At The Paramount“ jedinečnou možnost. Je to totiž jeden z těch záznamů, který vám poodkryje dobu, kdy to téhle dnes už skoro mýtické trojici skutečně hrálo...
(Z pochopitelných důvodů zůstává tento záznam bez hodnocení...)
|
