Grand Magus se s posledními deskami stávají čím dál přístupnější, a tak původní fanoušci této švédské trojici stále nemohou odpustit to, že se až příliš vzdálila od původního stoner metalu i od své posedlosti Black Sabbath a dnes se prezentuje klasickým heavy metalem, kde jsou jasně slyšet inspirace u Manowar a nebo například i u Running Wild.. Přelomovým dílem v tomhle ohledu byla deska „Iron Will“, kde se trend v jejich tvorbě zlomil a album umně spojilo heavymetalovou melodiku a hédonismus s doommetalovou zmučeností a sabbathovskou poetikou. Nejpozději pak u alba „Triumph And Power“ pak bylo jasno a Grand Magus se s hudbou, která je plná hrdinských chorálů a ozvěn starých bitev, prezentují dodnes.
Dnes už jsou jasně čitelní a fanoušci přesně vědí, že návrat do dob „Iron Will“ nebo „Monument“ není možný. Pravděpodobně je to na škodu věci, ovšem fakt, že si tahle parta kolem někdejšího zpěváka Spiritual Beggars Janneho „JB“ Christofferssona udržuje pořád svou úroveň, je pro ně vcelku silnou náplastí. Jasně proto víte, co od novinky „Wolf God“ můžete čekat. Hned s titulní věcí v úvodu (po zcela stylovém intru „Glory And Glory“) je zcela jasno. Pokračuje se tam, kde končily desky „Triumph And Power“ a „Sword Songs“. Opět se hned od prvních tónů posluchač dočká přívalu hurónského heavy metalu a atmosféry prvních alb Manowar.
Právě na úvod Grand Magus umístili nejlepší položky celé kolekce. „A Hall Clad In Gold“ a „Brothers Of The Storm“ jsou slušně odsýpavými kousky, kde se shromažďuje to nejpotřebnější pro daný styl, ovšem kde se nevyhnete ani otřepaným heavymetalovým klišé. V těchto skladbách to ovšem ani nevadí. Trochu horší je to u „Dawn Of Life“, která svou atmosférou může trochu připomenout nejen Manowar, ale i megaopus „Hammerheart“ od Bathory. Ovšem skladba samotná až moc využívá zbytečných chorálů, které jsou zde spíše na škodu a působí úsměvně. To „Spear Thrower“, jedna z mála opravdu rychlých skladeb na desce, je na tom lépe a desku se snaží posunout jiným směrem. Ovšem z druhé poloviny alba je to spíše takový ojedinělý výčnělek…
Zbytek alba se sune spíše ve středních tempech, které v případě novinky Grand Magus moc nesluší. Hromové pózy v „Glory To The Brave“ vás začnou po chvíli docela iritovat a ve vyloženě špatné „He Sent Them All The Hell“, jejíž klišovitý refrén prudí za za únosnou mírou, si říkáte, že přece jen mohli Grand Magus s vydáním nové desky ještě chvíli počkat. Slyšíte zde ozvěny na celou historii heavy metalu, ovšem předkládané na úrovni o stupeň nižší, než bylo zvykem u lídrů stylu.
Těmi ale Grand Magus nejsou a pravděpodobně nikdy nebudou. Netočí špatné desky, není taková ani „Wolf God“, která přece jen své kouzlo má. Má ale také rezervy a místa, o kterých se nemůže mluvit jako o propracovaných. Fanoušci, kteří si zvykli na současnou tvář kapely, budou opět vcelku spokojeni a samotní Grand Magus budou mít zase o něco více materiálu pro živou prezentaci své tvorby. Na Wackenu nebo na Masters Of Rock budou mít tak pod pódiem dozajista plno.
|
