Dávný frontman kultovních Montrose a chlápek, co v polovině osmdesátých let nahradil Davida Lee Rotha u Van Halen dnes neřeší vůbec nic. Sammy Hagar by se klidně mohl věnovat svému podnikání (které rozjel už v devadesátých letech, z čehož vznikla mimo jiné světoznámá restaurace Cabo Wabo) a muzicírování ve svých jedenasedmdesáti letech pověsit na hřebík. Nebo si jen tak užívat důchodu a tantiém, které budou více než slušné. Jenže Hagar je z podobného těsta jako všichni ti rockeři, kteří kdy zakusili opojnou vůni sedmdesátých let a byli natolik rozumní, že se zbytečně nehuntovali chlastem a drogami.
Své má Hagar tedy dávno jisté a proto projekty, které staví po svém (nuceném?) odchodu z Van Halen (ať už se jedná o The Waboritas, superskupinu Chickenfoot nebo aktuálně The Circle) rozhodně nemají výdělečný charakter a slouží Hagarovi jako útěk ze stereotypu. Desky, jež (zejména s The Waboritas a The Circle) nahrává, jsou toho jasným důkazem. Hagar byl samozřejmě kdysi hitmaker. Vzpomeňme si na jeho sólovou dráhu mezi Montrose a Van Halen, kdy bez problémů vypálil takovou věc jako „I Can‘t Drive 55“ nebo jeho autorský vklad po boku bratří Van Halenů, kam spadají hitparádové trháky „Dreams“, „When It‘s Love“ nebo „Can‘t Stop Loving You“. Ovšem Sammy Hagar v současnosti už takový není.
On sám vždy přiznával, že měl rád zemitý blues/hard rock, kterým se prezentovali právě Montrose v úsvitu své kariéry a že popmetalové hity Van Halen bral spíše jako nutné zlo. A přesně podle toho vypadá i novinka „Space Between“, která Hagarovo jméno po čtyřech letech vrací zpět na trh. Navíc The Circle není sestava jen tak nějaká. Hagarovi v ní dělá společnost nejen Vic Johnson, kytarista z The Waboritas a podle slov samotného hlavního protagonisty jeden z nejvíce nedoceněných hráčů hardrockové historie, ale i nerozlučný přítel z dob Van Halen basista Michael Anthony, a bubeník Jason Bonham. Chlápek s úderem svého otce… Čili sestava jako řemen.
Proto od „Space Between“ nemůžete čekat dílo, které by nebylo po stránce instrumentální i pěvecké dotažené do nejmenšího detailu. Na nějaké přešlapy, hudební či kompoziční se zde skutečně nehraje. A i když kapela nedisponuje žádnými velkými rádiovými hity, je tato deska velice dobrá. Důvod je totiž jednoduchý. Hvězdné čtveřici se podařilo do drážek alba přenést pozitivní energii a radost ze společného hraní, která není touto partou jen demonstrovaná pro média, ale skutečná a uvěřitelná. V případě této desky se vám nedostane dalších variací na výše zmíněné milníky Hagarovy kariéry, ale máte co do činění s vyváženým materiálem, který se pohybuje v intencích sedmdesátých let. Pochopitelně opatřeného moderním zvukem a soudobým výrazem.
Kapela si to nejvíce užívá v rychlejších kouscích a proto „Trust Fund Baby“ působí jako by patřila na rozjetý mejdan a svižná „Full Circle Jam (Chump Change)“ si vás získá svou bezprostředností a atmosférou, v níž parta starších chlápků, kteří naprosto přesně ví o co v muzice jde, jamuje v zahuleném baru někdy kolem půlnoci. Zajímavě působí i „Wide Open Space“, jež po zasněném úvodu zamíří skoro až ke countryovým břehům a zní tak kontrastně k následující „Free Man“, které energii do žil pumpuje ústřední riff jako vypůjčený z repertoáru Jimiho Hendrixe.
„Space Between“ je deskou hranou z radosti a pro radost. Kapela ani fanoušci od ní nemohou očekávat žádné velké trháky, ale pokud jde o poctivost z muziky a o její skutečné prožití, naplní vás tato nahrávka dostatečně. Navíc jak se zdá, tak léta nevzala nic z Hagarova uhrančivého výrazu, jelikož jeho hlas má takřka stejnou sílu jako v dobách největší slávy.
|
