Doba začátku sedmdesátých let se zdá být z dnešního pohledu neuvěřitelná. Dnes by se totiž rozhodně nestalo, že by vydavatelská firma tlačila do vydání nového materiálu kapelu, jejíž debutová deska takřka ostudně propadla. Právě Thin Lizzy tuto situaci zažili na vlastní kůži. Jejich eponymní první album nezaznamenalo v žebříčcích prakticky žádný úspěch a i když kapele přineslo pár nových fanoušků, rozhodně se nedalo mluvit o nějakém jejich masivním přílivu a vzrůstu popularity. I když se o kapele pomalu začínalo vědět, měla do hegemonů tehdejších scény (Led Zeppelin a Deep Purple) ještě sakra daleko. Společnost Decca ale byla neúprosná a tvrdě začala po kapele vyžadovat další nahrávku, která by mohla přiživit jméno Thin Lizzy.
Nastal ovšem problém. Kapela neměla dost materiálu na to, aby vstoupila do studia a navíc měla firmě dodat seznam skladeb pro připravovaný obal. „Museli jsme si názvy rychle vymyslet a až pak jsme na ně dělali písničky,“ přiznal po čase frontman Phil Lynott. Byl však potěšen tím, že se firmě podařilo domluvit producenta Martina Birche, který byl ověnčen vavříny z práce na deskách „In Rock“ a „Fireball“ od Deep Purple. Mluvilo se dokonce o tom, že připravovaná nahrávka by měla obsahovat z poloviny coververze právě Deep Purple a zbytek by měly být spíše experimentální skladby z vlastní dílny. Ze všeho nakonec sešlo. Birch se z důvodu nedostatku času ve studiu neobjevil a jeho místo zaujal mladý Nick Tauber, který okamžitě variantu předělávek Deep Purple smetl ze stolu.
Autorský materiá však kapele chyběl. Nezbylo nic jiného než začít dřít dnem i nocí a vypotit alespoň devítku skladeb, které by na desce mohly stát. Proto album z dnešního pohledu (stejně jako debut) zní nedotaženě a polovičatě. Když si totiž vezmeme úvodní sedmiminutovou „The Rise And Dear Demise Of The Funky Nomadic Tribes“, kterou uvede hypnotické bubnování Briana Downeyho, aby se pak celá skladba zlomila do jakéhosi blues/funkového marastu, hned je představa o tehdejší situaci uvnitř Thin Lizzy jasnější. Nešťastně zvolený otvírák tak jen přiživil spekulace o tom, že by „Shades Of A Blue Orphanage“ mělo být ještě slabší album než nikterak přesvědčivý debut.
Nakonec tomu tak není a obě desky se mohou kvalitativně rovnat. I zde totiž najdeme několik slušných skladeb, mezi něž patří bluesový kousek „Buffalo Gal“, slušná hardrockovka „Brought Down“ a možná nejvýraznější kousek desky „Call The Police“. Ten překvapí zapamatovatelným refrénem (což u Thin Lizzy v té době nebyla zrovna jistá věc) a proto posluchač dozajista promine závěrečné houkání policejního vozu, které působí s odstupem času velmi úsměvně. Velmi zajímavá je skladba „Sarah“, nikoliv co se týká hudební struktury, která není nijak výrazná nebo dokonce objevná, ale svým názvem. Ten totiž Phil Lynott použil v roce 1979 pro skladbu na desku „Black Rose: A Rock Legend“, kterou věnoval své malé dceři stejného jména.
„Shades Of A Blue Orphanage“ díru do světa neudělalo. A nutno podotknout, že po právu, protože se opět jedná o nepříliš přesvědčivou nahrávku, kde budoucí sílu Thin Lizzy budete hledat velmi marně. Ovšem začínalo se blýskat na časy. Kapela totiž vyrazila na turné v předprogramu tehdejších hvězd Slade, na němž si vybrousila své pódiové vystupování a kde se Phil Lynott stal skutečným rockovým frontmanem s jeho slavnými kočičími pohyby. Kapela začala získávat sebedůvěru a na úsvitu byl první komerční úspěch. Bylo to nečekané, neplánované, spontánní. Vše totiž vzešlo z kytarové linky, kterou Phil Lynott hrál ve zkušebně na svého starého telecastra. Byla jí irská pijácká lidovka „Whiskey In The Jar“. Bell se k němu okamžitě přidal a během jednoho dne vznikla slavná verze, která jednou pro vždy zajistila Thin Lizzy nesmrtelnost.
|
