Tvrzení, že italští pohanští folkáči Atlas Pain zapomněli někde v šuplíku návod, podle kterého udělali před dvěma lety své debutové album „What The Oak Left“, při tvorbě letošního alba „Tales Of The Pathfinder“ ho jenom oprášili a dali to sakumprásk (včetně parádního obalu) se vším všudy bez nějakých změn nanovo, není až tak úplně daleko od reality. Což pro ty, kterým jejich křížení pompéznosti, přímočarosti, výpravnosti i agresivity zavonělo, určitě nebude špatná zpráva. Kdyby nic jiného, tak Atlas Pain tímhle albem potvrzují to, co možná na debutu nebylo až tak úplně jasné – že inspirace u finských kolegů Ensiferum je sice nepřeslechnutelná, ale proplétání se ven z pohanského lesa cíleně vede zjevně prosvětlenějšími cestičkami.
Takže od „Tales Of The Pathfinder“ čekejte (v porovnání s helsinskými pohany) méně adrenalinu, více melodií, nasládlejší pompu, daleko výraznější záplavu kláves, trochu bezradnosti v instrumentálních pasážích i občasné drobounké (a pocitově hodně nejednoznačné) špíčky. Uskřípaně ochraptělý a vytrvale našlápnutý hlas principála Samuela Faulisiho je tím, co Atlas Pain táhne do hustšího a agresivnějšího porostu, pompézně zpěvné melodické sbory skladby odlehčují a ve vzájemných dialozích to kapele ohromně jiskří a dalo by se říci, že pokud by Atlas Pain dali veškerý důraz právě na tenhle kontrast, měla by deska hodně silný tah. Co však milánské čtveřici docela odebírá sílu, to je jednak klávesově rozjařený optimismus, který občas dodá skladbám až zpívánkový charakter a pak bloudění v instrumentálních pasážích, jež poměrně často staví na poměrně jalových nápadech a nulové energii. Zkuste natlakovanou „The Moving Empire“ (to parádní piánové přeběhnutí v úvodu je mezi ve výše zmiňovanými špíčky tím nejvydařenějším), či „Kia Kaha“ s přitažlivou šamanskou atmosférou, kde to spojení heroické pompy a agresivity funguje (s varovným prstem u instrumentálních pasáží) dokonale a srovnejte je s optimisticky uvolněným „The Great Run“, které stále ještě má velmi silný drajv, nicméně nešťastnou diskopasáží kluci sáhnou k největšímu přešlapu desky, který předčí i lehce rozplizlý závěr v podobě hodně obyčejné „Shahrazad“ a zbytečně sáhodlouhé „Homeland“, jež obě (a tady je ta největší spojnice s minulým albem) rezignují na předchozí živočišnost.
Atlas Pain přichází s poměrně očekávatelným materiálem. I když by jim díky tomu asi kdekdo omlátil o hlavu jejich následování Ensiferum, je škoda, že se víc nedrží té agresivnější linie, kterou mají vážně zmáknutou. Takhle lze říct, že i když je novinka ucelenější než debutové album a dokáže pobavit, přece jen je náladově ještě krapet rozkolísaná. Nicméně začínám být přesvědčen o tom, že přesně to je směr, který Atlas Pain zcela systematicky sledují.
|
