Kdyby Diamond Head nikdy nenatočili svůj skvostný debut „Lightning To The Nations“ a tím natolik neinspirovali Metallicu, že je jak Lars Ulrich, tak James Hetfield citují jako největší klasiku, už dávno by asi (zcela neprávem) zapadli v zapomnění. Ovšem na kdyby se nehraje a přestože žádné z dalších alb těchto klasických představitelů Nové vlny britského heavy metalu už nikdy nedosáhlo úrovně debutu, je tahle kapela živá až do současnosti. Co na tom, že jediným pamětníkem dávných časů je už jen kytarista Brian Tatler a že některá alba, která pod hlavičkou Diamond Head vyšla, rozhodně nepatřial mezi vrcholná díla, která by se mohla rovnat s „Lightning To The Nations“ nebo comebackovou deskou z roku 1993 „Death And Progress“.
Škoda toho, že právě toto album bylo posledním pro zpěváka Seana Harrise, jenž kapelu i scénu poté opustil. Diamond Head, přestože ve svém středu posléze měli zpěváka Nicka Tarta, jako kdyby nemohli najít svou tvář a vlastně až Tartova výměna za Rasmuse Boma Andersena v roce 2014 se dnes jeví jako velice rozumná věc. Andersen debutoval v řadách Diamond Head před třemi lety s bezejmennou comebackovou (vlastně kolikátou už?) deskou, jenž po rozpačité éře s Tartem znovu ukázala, že kapela ještě nevyložila všechny karty na stůl. Přestože mety „Lightning To The Nations“ nebylo dosaženo (což by byl nadlidský úkol), šlo o velmi zdařilou kolekci klasického heavy metalu, který oplýval energií a díky kompoziční zručnosti i rozmanitostí a pestrostí.
Proto se novinka „The Coffin Train“ může jevit jako sázka na jistotu, protože od Diamond Head nelze (stejně jako od jiných podobně zasloužilých kapel) očekávat nějaké novum. Diamond Head možná měli vždy tu výhodu, že jejich desky nikdy nezněly úplně stejně a kapela ani v osmdesátých letech jen slepě nekopírovala svůj slavný debut, ale pořád se snažila o vývoj. Ten samozřejmě je dnes už minimální, protože Tatler a spol. jsou přece jen už pánové v letech a jak to u podobných kapel bývá, návrat ke kořenům je skoro samozřejmostí. Novinka Diamond Head proto prezentuje heavy metal střihu NWOBHM, ovšem v případě této kapely se nečekala zatuchlina někde z roce 1982, ale stylově vymezená deska, která zvukově i produkčně bude odpovídat nárokům součanosti.
To se v případě „The Coffin Train“ děje a album tak navazuje na předchozí desku. Opět ji sice nejde postavit do jedné lajny s „Lightning To The Nations“, ale znovu se jedná o to lepší dílo, kterým se Diamond Head kdy prezentovali. Zdá se totiž, že éra s Bomem Andersenem je pro kapelu vzácně vyrovnaná a nedají se ani tentokrát čekat zbytečné kvalitativní výkyvy. Jistě, najde se zde několik skladeb, které se dají označit jako trochu zbytečné - v případě tohoto alba jsou to zejména kompozice „Shades Of Black“ a „Serrated Love“, kde kapela zařazuje nižší rychlostní stupeň (což by sice ani v nejmenšjím nevadilo) a spolu s ním se v těchto skladbách dostavuje pocit těžkosti a únavy.
Silnější jsou Diamond Head ve svižnějších věcech, jako je velmi přesvědčivý otvívák „Belly Of The Beast“, vrstvená titulní „The Coffin Train“ nebo výborná „Death By Design“, která jediná na aktuální kolekci zní tak, že by mohla patřit na debutovou desku nebo dvojku „Borowed Time“. Ovšem to nejlepší si Diamond Head nechali na závěr desky. Zpěvná, skoro až stadionová „The Phoenix“, kterou provzdušnují vzletné kytary, jenž by mohly čerpat inspiraci u Led Zeppelin, je nakonec jen mohutným nadechnutím před velkým finále v podobě epické „Until We Burn“ s dramatickou atmosférou. Tu dokresluje hojné využití kláves a gradace ve vyklidněném Tatlerově sóle, jenž přejde do vyvrcholení, kde Andersen podává strhující výkon a kde kapela svou rozmáchlostí připomene dávné album "Canterbury".
„The Coffin Train“ je opět silná deska. Možná trochu zaostává za eponymní nahrávkou z před tří let, ale jen o malý kousek. Diamond Head jsou v současnosti jednou z velmi mála kapel, která drží prapor klasického heavy metalu hodně vysoko a jsou přesvědčivější než jejich dávní kolegové Iron Maiden, Saxon i Def Leppard. Svou nejlepší chvilku už mají dávno za sebou, ale ten potenciál, který v kapele ještě dřímá, je pořád dost velký.
|
