Co vlastně čekat od kapely Soto, kterou vede jeden ze skvělých hardrockových hlasů, zpěvák Jeff Scott Soto? Co čekat od kapely, která vydala v uplynulých letech dvě desky, které obě stály za starou belu? Nebylo to nikdy výkonem samotného Sota, protože to je zpěvák od pánaboha a celou svou kariéru podává obdivuhodné výkony, ale spíše předkládaným materiálem, který postrádal jakýkoliv neotřelý nápad, dobrou melodii a stylově se pohyboval někde v intencích soudobého eurometalu, jenž sice má v sobě ducha zaoceánské scény, ale tak málo osobitosti, až to tahá za uši.
Debut „Inside The Vertigo“ rozhodně nepřesvědčil, ale člověk absenci nápadu přešel mávnutím rukou s tím, že Soto je vytížený člověk a každý den přece nemůže být posvícení. Dvojka „Divak“ ale byl už průser na celé čáře. Studnice nápadů na této desce definitivně vyschla a Soto pak udělal velmi rozumný krok, když tuhle kapelu na čas pozastavil, aby vydal slušnou sólovku „Retribution“ a především se stal členem superskupiny Sons Of Apollo, kterou kromě něho tvoří někdejší členové Dream Theater, Guns N`Roses a Mr. Big a s níž vydal skvostné album „Psychotic Symphony“. Sons Of Apollo existují dodnes a dokonce připravují další desku, ale Soto opět do hry vrací svůj projekt. Proč? Existuje pro to nějaký důvod?
Od „Origami“ nikdo neočekával zázrak (spíše vlastně vůbec nic) a proto se v jistém pohledu může jednat o překvapení. Novinka totiž není tak špatná jako byla „Divak“, přestože se opět nejedná o bůhvíjakou nahrávku. Dokonce ji Soto odpálí ve velkém stylu s úvodní „HyperMania“, která, i když je uvozena elektronickým začátkem, se rozjede ve skvělou, monstrózní věc, balancující na pomezí moderního hard rocku a AOR. To byla vždy (jen si vzpomeňme na výbornou kapelu Talisman) poloha, která Sotovi slušela nejvíce a kde mohl nejlépe demonstrovat sílu svého hlasu. Tak silná skladba sice už na „Origami“ další není, ovšem už jen ta dělá z této desky o něco lepší nahrávku, než by se leckdo nadál.
Soto si tentokrát dal trochu práce s melodiemi, které v některých místech nejsou vůbec špatné. Například u titulní „Origami“ výbušný stadionový refrén ze skladby dělá slušný kus, přestože zbytečně nabroušené kytary, sekající skoro až thrashové riffy, jsou natolik plytké a nezáživné, až slyšíte copyright všeho možného. Právě ona zbytečná tvrdost, hnaná až za čáru, je znovu problémem a výsledný dojem sráží o několik tříd níž. Neuškodí skladbám jako „KMAG“ nebo „AfterGlow“, které jsou samy o sobě od základu špatné a postrádají jakýkoliv nosný nápad. Jsou ale na obtíž v těch slušnějších věcech jako „Torn“ nebo „Dance With The Devil“, kterým by slušel spíše provzdušněný zvuk a trochu tradičnější kabátek. Kapitolou sama pro sebe je pak „Give In To Me“, čili výsledek geniální spolupráce Michaela Jacksona a Slashe. Soto jí vyloženě nepohřbil, i když se tato verze té slavné za začátku devadesátých let ani nepřibližuje (což vlastně ani nejde…), ale nakonec z ní Jeff vyšel vcelku se ctí. Chybí sice Slashův i Jacksonův feeling, ale v rámci této desky se jedná rozhodně o jednu z nejlepších skladeb.
Opět se kapele ale nedaří přehoupnout se přes hranici lehkého nadprůměru. Není tak špatně jako u „Divak“, ale na vyskakování „Origami“ také není. Je to deska, která má své vrcholy (což lze kvitovat s povděkem), ale která má i místa, která si už v životě nebudete chtít poslechnout. Ani „Origami“ tak nepředloží pádný důkaz o tom, že by tahle kapela měla nějaký hlubší smysl.
|
