Očekávaný průlom mezi světovou extraligu po předloňském albu „Graveyard Shift“ se nakonec nekonal a deska ani nedosáhla podobných prodejních čísel a věhlasu, jako předchozí „Reincarnate“. I kdyxž minulé album nebylo špatné a představilo Motionless In White jako kapelu s určitou vizí do budoucna, nakonec kapela zůstala stát na místě. Navíc prodělala změnu v sestavě, když ji opustil basista David „Ghost“ Sola. Jeho místo nejprve zaujal Thomas Bell, který již s Motionless In White natočil jako kytarista debut „Creatures“ v roce 2010, aby se nakonec objevil úplný novic Justin Morrow. Ten sice od loňska působil v Motionless In White jako koncertní výpomoc, ale v době dokončování novinky „Disguise“ se stal plnohodnotným členem.
Motionless In White svůj styl definovali už před deseti lety. Během té doby jej spíše jen zušlechťují, než aby dělali nějaké nejisté kroky stranou. Proto i v případě „Disguise“ se jedná opět o metalcorový materiál, který má v sobě vlivy industriálu a je poučen klasickou americkou rockovou scénou osmdesátých let. Vlivy gotiky, která byla pro kapelu v minulosti prakticky stejně důležitá jako jiné, jí blízké hudební styly, je tentokrát trochu potlačena do pozadí, více se sází na úderné metalové (nebo metalcorové riffy, chcete-li) a proto může „Disguise“ působit trochu tvrdším dojmem než třeba deska minulá.
Nástup do titulní skladby, kterou celé album začíná, je totiž zdrcující. Frontman Chris Cerulli ze svého hrdle dře metalcorový scream, nešetří plivajícími fucky (to si pak zopakuje ještě v „Thoughts & Prayer“), což je přetvrdá záležitost, kterou nedokáže zmírnit ani melodičtější refrén, protože samotné sloky sahají až někam k deathcoru. Je to tak trochu změna oproti drtivé většině ostatních skladeb, jedoucích podle klasického metalcorového modelu, který si Motionless In White vzali dávno za svůj. Proto i jejich tvorbu definují stále stejné postupy - řvanou sloku, kde Cerulliho hlas leckdy sjede až k murmuru, střídá melodický refrén. Není to nic nového pod sluncem, ale taková není ani „Disguise“.
Najde se však několik hitových momentů. Mezi ty dva nejsilnější lze považovat "cOde", což je věc opatřená nebývale silným, skoro až stadionovým refrénem. To je cesta, která by byla pro Motionless In White tou nejlepší možnou, protože postupem let jejich screamy už ztrácejí na přitažlivosti. Druhým vrcholem desky je trochu pomalejší „Another Life“, která využívá i baladických poloh, což je díky síle Cerulliho čistého hlasu velké plus. Podobně zní i závěrečná „Catharsis“, jíž však rozpohybuje úderný refrén, který opět pošilhává po stadionovém střihu.
„Disguise“ je o trochu slabší deska než byla „Graveyard Shift“, ale rozhodně se v rámci diskografie této kapely nejedná o album nepodařené. Spíše naznačuje jistou stagnaci, která v řadách Motionless In White panuje. Fanoušci budou pravděpodobně spokojeni, ovšem kapela samotná by se přece jen měla trochu zamyslet nad tím, čím svou tvorbu obohatit.
|
